ECLI:CZ:US:2020:1.US.3582.18.1
sp. zn. I. ÚS 3582/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti EUROCAPITAL INVESTMENT, a. s., se sídlem Na kovárně 95/6, Brno, IČ: 28336810, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 75 EXE 3604/2015-75 ze dne 4. 9. 2018 a příkazům k úhradě nákladů exekuce č. j. 137 Ex 13915/15-69 ze dne 8. 8. 2018 a č. j. 137 Ex 13915/15-70 ze dne 8. 8. 2018, které vydal soudní exekutor JUDr. Petr Kocián, Exekutorský úřad Brno-venkov, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Z obsahu přiložených podkladů vyplývá, že dne 8. 8. 2018 vydal soudní exekutor JUDr. Petr Kocián, Exekutorský úřad Brno-venkov, dva příkazy k úhradě nákladů exekuce, kdy pod č. j. 137 Ex 13915/15-69 uložil stěžovatelce jakožto povinné zaplatit na nákladech oprávněného částku 33 033 Kč, a pod č. j. 137 Ex 13915/15-70 zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů soudního exekutora ve výši 38 236 Kč.
Usnesením č. j. 75 EXE 3604/2015-75 ze dne 4. 9. 2018 Městský soud v Brně (dále též "městský soud") posléze rozhodl, že se oba výše zmiňované příkazy k úhradě nákladů exekuce potvrzují (výrok I.) a současně odmítl námitky stěžovatelky podané proti těmto příkazům (výrok II.).
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení neztotožnila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítala, že soudní exekutor postupoval procesně chybně, když vydal předmětné příkazy k úhradě nákladů exekuce v situaci, kdy dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o jejím návrhu na odklad exekuce. Stěžovatelka řečené dovozovala z ustanovení §54 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soudní exekutor nesmí do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce činit žádné úkony směřující k provedení exekuce, přičemž dle jejího přesvědčení se právě příkaz k úhradě nákladů exekuce k úkonům směřujícím k provádění exekuce bezesporu řadí. Vytýkané pochybení soudního exekutora podle stěžovatelky nenapravil ani městský soud, který, mimo jiné, argumentoval tím, že podaný návrh na odklad exekuce byl usnesením soudu č. j. 75 EXE 2604/2015-51 (správně sic: č. j. 75 EXE 3604/2015-51) ze dne 22. 8. 2018 zamítnut pro nedůvodnost. Tuto úvahu označila stěžovatelka za irelevantní s ohledem na skutečnost, že citované usnesení soudu není dosud v právní moci, jak předpokládá ustanovení §54 odst. 2 exekučního řádu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že stěžovatelka v ní v převážné části zopakovala námitky, jež uplatnila v předchozím průběhu řízení a s nimiž se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal. Městský soud přitom zdůraznil, že pověřený soudní exekutor je oprávněn vydat exekuční příkaz, ve kterém určuje výši nákladů exekuce a výši nákladů oprávněné kdykoli v průběhu exekučního řízení, a to i před provedením exekuce. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, tudíž mu nepříslušelo, aby jej, s ohledem na své postavení orgánu ochrany ústavnosti stojícího mimo soustavu obecných soudů, jakkoliv přehodnocoval.
Ústavní soud k věci toliko dodává, že stěžovatelkou uplatňované argumenty považuje vzhledem k okolnostem případu za ryze formální. Jednak nelze přehlédnout, že soudní exekutor přistoupil k vydání předmětných příkazů k úhradě nákladů exekuce ve stejný den, kdy byl datován stěžovatelčin návrh na odklad exekuce, přičemž není zřejmé, zda soudní exekutor byl s tímto návrhem před vydáním příkazů seznámen. Bez významu není ani skutečnost, na níž upozornil již městský soud, a to že v době rozhodování soudu o námitkách proti stěžovatelkou sporovaným příkazům byl předložený návrh na odklad exekuce usnesením téhož soudu ze dne 22. 8. 2018 zamítnut pro nedůvodnost, byť zatím nepravomocně. Ústavní soud se za daných okolností nedomnívá, že by napadené příkazy, které sice stanovují povinnost k úhradě nákladů exekuce, ale nevedou bezprostředně k vynucení této povinnosti, byly způsobilé fakticky zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ve světle výše řečeného Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu