ECLI:CZ:US:2020:1.US.3610.19.1
sp. zn. I. ÚS 3610/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. T., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou se sídlem Benediktská 690/7, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019, č. j. 45 T 2/2013-23475, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2019, č. j. 11 To 46/2019-23501, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na řádné soudní řízení a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením městského soudu byl zamítnut stěžovatelův druhý návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 2/2013, neboť nebyla shledána existence nových důkazů a skutečností podle §278 odst. 1 tr. ř. Usnesením vrchního soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele jako nedůvodná. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a za tento zločin a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 1 T 158/2010, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2011, a za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 3 T 94/2011, který nabyl právní moci dne 6. 3. 2012, mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 10 let, peněžitý trest v celkové výši 20 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.
3. Stěžovatel napadá způsob, jakým soud naložil s jeho návrhy na doplnění dokazování v rámci řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovateli bylo ve věci samé kladeno za vinu, zjednodušeně popsáno, že společně s dalším obžalovaným naplánovali vlastní obohacení prostřednictvím obchodní společnosti X, tím, že nepravdivě informovali o poskytovaných službách a realizaci projektů této společnosti v oblasti ekologie a energetiky, ve skutečnosti však použili peníze klientů k jinému účelu, než uváděli, přičemž od počátku, minimálně v době uzavírání klientských půjček, si stěžovatel musel být vědom, že takové jednání povede k neschopnosti obchodní společnosti dostát svým závazkům. Odsuzující rozsudek mimo jiné konstatoval, že projekty byly objektivně nereálné a stěžovatel si toho musel být vědom. Jako novou skutečnost stěžovatel předložil čestné prohlášení T. a jeho výpověď, z nichž podle názoru stěžovatele vyplývá reálnost projektů.
4. Tento fakt podle názoru stěžovatele vedl soud ke změně v odůvodnění týkajícího se otázky viny, neboť nyní akcentoval srozumění stěžovatele s tím, že obchodní společnost není schopna v době uzavírání jednotlivých klientských půjček dostát svým závazkům, neboť sama neměla zajištěn žádný reálný zdroj financování. Stěžovatel se domnívá, že se tím nepřípustně posunul význam celého výroku o vině.
5. Stěžovatel dále uvádí výčet dalších jím objevených důkazů (zejména e-mailová komunikace předně s panem B. a svědecká výpověď pana P.). Jimi stěžovatel údajně prokázal, že měl zajištěny investory, kteří svými prostředky zajišťovali projekty v plné výši. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním soudů, že se jedná o důkazy, které buďto již jsou v soudním spise založeny nebo o důkazy, které nezakládají jiné rozhodnutí o vině. Konkrétně upozorňuje na výpověď pana P., podle níž třídící linka by mohla po instalaci a opravě generovat zisky za 6 měsíců.
6. Stěžovatel dále poukazuje na vyjádření soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Zápalkové, které měla pronést po vyhlášení napadeného rozhodnutí mimo protokol. Podle něj se i nadále jedná o podvod, ale samotný skutek by měl být popsán jinak. Z toho stěžovatel dovozuje, že soudy měly dospět k závěru, že stěžovatel nespáchal trestný čin podvodu, neboť jednotlivé projekty byly reálné se zajištěným financováním. Při jiném popsání skutku by podle jeho názoru nebyla zachována totožnost skutku.
7. Ústavní soud vzal v úvahu argumenty stěžovatele, přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i listin připojených k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Obnova řízení dle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1735/15].
9. Obecně k obnově trestního řízení v minulosti Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti uvedl, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
10. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
11. Stěžovatel odůvodnil svůj návrh na povolení obnovy řízení zpochybněním subjektivní stránky trestného činu podvodu tvrzením, že projekty byly ve skutečnosti realizovatelné a jejich finanční zajištění bylo odpovídající. Obecné soudy vyhověly jeho důkazním návrhům, kdy řada z nich již byla provedena v hlavním líčení, a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení. Důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. V závěrech o nerealizovatelnosti projektů akcentovaly nedostatečné finanční zajištění. Navrhované důkazy svědčí o probíhajících jednáních s potenciálními investory, která však nedospěla do fáze uzavření závazků. Původní závěr obecných soudů, že stěžovatel si musel být vědom, že řádné splnění závazků vůči poškozeným bylo nereálné, tak zůstal nezpochybněn. Realizovatelnost projektů je zcela jistě podmíněna i jejich odpovídajícím finančním zajištěním. V otázce zachování totožnosti skutku Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle které je totožnost skutku dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku [srov. usnesení ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261)]. Závěry soudů se stále vztahují k jednomu a témuž jednání stěžovatele a totožnému následku.
12. Postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy dojít nemohlo. Stěžovatel se touto námitkou domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [nález ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) či nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)].
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu