ECLI:CZ:US:2020:1.US.3630.19.1
sp. zn. I. ÚS 3630/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Josefa Mižigara, zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, č. j. 28 Cdo 2080/2019-684, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 11. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů se podává, že vedlejší účastník se v řízení před obecnými soudy domáhal na stěžovateli zaplacení částky 4.000.000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Toho se mělo stěžovateli dostat tím, že přijal od žalobce uvedenou částku bez právního důvodu. Žalobce zaplatil stěžovateli dne 26. 1. 2010 částku 2.900.000 Kč a dne 29. 1. 2010 částku 1.100.000 Kč - obojí pod tlakem exekuce hrozící z exekutorského zápisu z 11. 11. 2008. Ten obsahoval tvrzení o tom, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě se oprávněný zavázal předat povinnému 4.000.000 Kč a povinný se zavázal tuto částku oprávněnému vrátit v hotovosti do 28. 2. 2009, kdy současně povinný výslovně prohlásil, že tento nesplněný dluh co do důvodu a výše uznává. K tomu nalézací soud uzavřel, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Exekutorský zápis nelze podle soudu prvního stupně zaměňovat s exekutorským zápisem o takovém hmotněprávním úkonu. Ačkoliv tedy exekutorský zápis ze dne 11. 11. 2008 splňuje formální zákonné předpoklady a náležitosti, nelze dohodu o uznání dluhu v něm obsaženou považovat za platný právní úkon a tato dohoda je právním úkonem neplatným dle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Nalézací soud konstatoval, že na základě exekutorského zápisu nelze dovodit platné uzavření smlouvy o půjčce, když nebylo prokázáno naplnění její reálné povahy. V exekutorském zápisu nebylo zároveň uvedeno, že by snad účastníci zamýšleli změnit dohodou obsah závazku již dříve mezi nimi vzniklého. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně uzavřel, že stěžovateli byla částka 4.000.000 Kč vyplacena bez právního důvodu. Z toho důvodu soud prvního stupně rozhodl tak, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 4.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Co do zákonného úroku z prodlení soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II.) a ve výrocích III. - V. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Stěžovatel je toho názoru, že závěry nalézacího soudu týkající se exekučního zápisu nemohou mít vliv na existenci hmotněprávního základu, kterým je samotná ústní smlouva o hotovostní půjčce. O její existenci svědčí podle stěžovatele předložená kvitance, z níž jednoznačně vyplývá, že vedlejší účastník jako dlužník vrátil stěžovateli jako věřiteli poskytnutou hotovostní půjčku na základě ústní smlouvy o půjčce. Zneplatněním předmětného exekutorského zápisu nemůže být dotčen samotný právní důvod, tj. ústní smlouva o půjčce, na základě níž vedlejší účastník jako dlužník od stěžovatele jako věřitele obdržel hotovostní půjčku, kterou následně stěžovateli vrátil oproti písemné kvitanci. Stěžovatel se jako věřitel ocitl v absurdní situaci, kdy na základě jím vystavené kvitance na vrácení jím poskytnuté peněžité půjčky je následně ze strany vedlejšího účastníka jako dlužníka žalován pro vydání této jím vrácené půjčky z titulu bezdůvodného obohacení. Kvitance nemůže podle stěžovatele hovořit proti věřiteli a nemůže být potvrzením bezdůvodného obohacení. V tomto smyslu též stěžovatel předestřel Nejvyššímu soudu otázku, zda popření pravdivosti kvitance má za následek vznik důkazního břemene ohledně touto listinou osvědčovaných skutkových okolností účastníku, jenž z existence v kvitanci uvedeného prohlášení o přijetí plnění věřitelem vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. S touto argumentací se Nejvyšší soud podle stěžovatele nevypořádal, čímž měl zasáhnout do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
V projednávané věci se Ústavní soud zaměřil především na to, jakým způsobem se s argumentací stěžovatele vypořádal Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení. Stěžovatel vytkl dovolacímu soudu především to, že se nezabýval povahou kvitance, která nemůže hovořit proti věřiteli a nemůže být potvrzením jeho bezdůvodného obohacení. K tomu lze odkázat na ústavní stížností napadené usnesení, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud nezpochybnil údaje obsažené ve kvitanci samotné, ale zpochybnil schopnost stěžovatele unést břemeno tvrzení a rovněž břemeno důkazní týkající se hmotněprávního důvodu opravňujícího jej si přijaté peněžité plnění ponechat. Z předložené kvitance nelze dovodit ničeho o povaze či obsahu stěžovatelem tvrzené smlouvy. Z toho důvodu je nanejvýš vhodné uzavírat smlouvy v písemné podobě, a to zejména v těch případech, kdy jsou jejich předmětem vyšší částky.
Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud se argumentací stěžovatele řádně zabýval, když mu v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání vysvětlil, že na jím vznesené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nestálo. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu napadené usnesení protiústavním nečiní.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu