ECLI:CZ:US:2020:1.US.37.20.1
sp. zn. I. ÚS 37/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. P., t. č. Věznice Jiřice P. O. Box 8, Lysá nad Labem, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 324/2019-111 ze dne 31. 10. 2019 a č. j. 12 To 309/2019-287 ze dne 31. 10. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl v minulosti opakovaně trestán za různorodou trestnou činnost.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č. j. 1 T 44/2016-324 ze dne 16. 5. 2016 byl uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti (kterého se dopustil v souvislosti s dopravní nehodou), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobod v trvání 12 měsíců a k zákazu činnosti v trvání šesti let (stěžovatel byl po vykonání šesti měsíců trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn).
Trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku č. j. 2 T 144/2017-145 ze dne 23. 10. 2017 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok.
Trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku č. j. 14 T 149/2018-59 ze dne 11. 12. 2018 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok za současného stanovení dohledu.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 176/2019-181 ze dne 26. 6. 2019 byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, a to za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 15 To ze dne 27. 6. 2019 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
Usnesením Okresního soudu v Mělníku č. j. 14 T 149/2018-105 ze dne 25. 9. 2019 bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců uložený trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku č. j. 14 T 149/2018-59 ze dne 11. 12. 2018.
Usnesením Okresního soudu v Mělníku č. j. 2 T 144/2017-276 ze dne 25. 9. 2019 bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců uložený trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku č. j. 2 T 144/2017-145 ze dne 23. 10. 2017.
Ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 11 To 324/2019-111 ze dne 31. 10. 2019 Krajský soud v Praze zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení Okresního soudu v Mělníku č. j. 14 T 149/2018-105 ze dne 25. 9. 2019.
Ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 12 To 309/2019-287 ze dne 31. 10. 2019 Krajský soud v Praze zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení Okresního soudu v Mělníku č. j. 2 T 144/2017-276 ze dne 25. 9. 2019.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na uložení zákonného trestu, jelikož všechny relevantní tresty, jejichž výkon či případná přeměna měly být vzaty v úvahu, se vztahují k trestným činům, pro něž zákon stanoví maximální výši trestu odnětí svobody v trvání dvou let, avšak souhrn stěžovateli uložených nebo přeměněných trestů činí 44 měsíců.
Stěžovatel uvádí, že veškerá úmyslná trestná činnost byla spáchána v období cca dvou let, a mohl tak být využit institut souhrnného či úhrnného trestu. Pokud by údajně byla celá trestná činnost posuzovaná komplexně, činila by nejvyšší možná hranice trestu odnětí svobody 24 měsíců. Toto zákonné vymezení údajně nelze obcházet ani přeměnou původně uložených podmíněných trestů na tresty nepodmíněné a při rozhodování o přeměně musí soudy zkoumat i skutečnost, zda maximální hranice nebyla překročena. V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18 ze dne 30. 7. 2019, který řešil obdobnou situaci.
Porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že za jiných okolností by bylo přistoupeno k uložení souhrnného nebo úhrnného trestu, který by byl nižší než souhrn trestů uložených zvlášť. Podle stěžovatele výměru uloženého trestu nelze zakládat na nahodilých okolnostech jako je délka řízení či např. podání nebo nepodání odporu.
Konečně, postup krajského soudu údajně vedl k porušení zásady ne bis in idem a zásady zákazu dvojího přičítání. Z jeho rozsudku č. j. 9 To 176/2019-181 ze dne 26. 6. 2019 má totiž plynout, že při ukládání trestu vzal do úvahy i předchozí trestnou činnost stěžovatele. Stejné skutečnosti jsou tak stěžovateli přičítány u ukládání trestu i u přeměny podmíněných trestů na tresty nepodmíněné. Další postih údajně stěžovatel spatřuje v údajném vyloučení možnosti podmíněného propuštění, neboť "respektování závěrů, které Ústavní soud vyslovil v nálezu [sp. .zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017] ohledně vztahu trestní minulosti a možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je v praxi světlou výjimkou, nikoli pravidlem".
Stěžovatel dodává, že i kdyby Ústavní soud neshledal trest nezákonným, byl by nepřiměřeným povaze a závažnosti relevantní trestné činnosti. Té se stěžovatel dopustil v těžkém období a nahradil způsobenou škodu. Podle stěžovatele tak nebyla v napadených rozhodnutích zohledněna kritéria uvedená ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Velká část stěžovatelových námitek vůbec nemíří proti nyní napadeným rozhodnutím, nýbrž proti rozhodnutím o vině a trestu. Otázka, zda měl být uložen souhrnný či úhrnný trest, resp. zda měly soudy při stanovení trestu zohlednit či nezohlednit předcházející trestnou činnost či odsouzení za ni není pro tuto ústavní stížnost určující. Tresty již byly stěžovateli uloženy, nyní bylo rozhodováno pouze o jejich přeměně. Měl-li stěžovatel např. za to, že jakožto pachatel tzv. nepravé recidivy byl neodůvodněně v horším postavení než "praví" recidivisté či než pachatelé souběžných trestných činů, měl se s touto argumentací bránit již proti odsuzujícímu rozsudku, a po vyčerpání všech prostředků ochrany případně i ústavní stížností.
Z právě řečeného pak plyne i neopodstatněnost námitky, že v důsledku napadených rozhodnutí byl stěžovateli uložen nezákonný trest, jelikož trest mu byl uložen jinými rozhodnutími. Nadto není z ústavní stížnosti zcela patrné, v čem tvrzená nezákonnost spočívá, jelikož stěžovatel operuje s tím, že za jednotlivé trestné činy bylo možno uložit trest ve výši maximálně dvou let odnětí svobody. Ovšem stěžovatel se v ústavní stížnosti nezmiňuje o jednom, nýbrž o pěti trestných činech, kterých se dopustil. Za takové situace mohou být pravidla pro ukládání trestů odlišná jako tomu dle zákona je např. i u nepravé recidivy.
Odmítnuta dále musí být námitka porušení zákazu dvojího přičítání, neboť ta nezakazuje, aby určitá skutečnost byla zohledněna ve více řízeních. Z logiky věci např. to, že se pachatel trestného činu ve zkušební době dopustí další trestné činnosti, může mít za následek přeměnu podmíněného trestu v trest nepodmíněný, což ale zároveň nemůže vyloučit i samostatný trestní postih za nově spáchaný trestný čin. Stejně tak to, že soud při ukládání trestu zohlední trestní minulost pachatele, neznamená, že už k jeho trestní minulosti nemůže být v žádném jiném řízení nikdy přihlédnuto.
Zbývá tedy posoudit námitky nepřiměřenosti trestu a s tím související stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18. K němu Ústavní soud poznamenává, že obsahuje z velké části úvahy de lege ferenda o vhodnosti toho či onoho způsobu trestání, přičemž beze změny právní úpravy mají tyto úvahy pouze omezené využití. Právním důvodem pro zrušení tehdy napadeného rozhodnutí byly toliko nedostatky v odůvodnění, přičemž podle Ústavního soudu by soudy o přeměně nepodmíněného trestu měly rozhodovat při vědomí, že kumulace trestů může (a tedy nutně nemusí) být důvodem výjimečného postupu podle §86 odst. 1 věty druhé trestního zákoníku. Nadto je nutno zopakovat výše uvedené, tedy že tresty již byly stěžovateli uloženy v jiných řízeních, v nichž měl být zohledněn požadavek přiměřenosti a která nejsou předmětem posuzované ústavní stížnosti.
V každém případě jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 3294/19 ze dne 14. 1. 2020, zásah Ústavního soudu je v případě kumulace výkonů trestů odnětí svobody sice výjimečně možný, do úvahy přichází ovšem pouze tehdy, byla-li by celková doba trestu odnětí svobody zcela zjevně nepřiměřená okolnostem.
V napadených usneseních se Krajský soud v Praze okolnostmi věci zabýval dostatečně, ostatně za účelem zhodnocení možnosti postupu podle §86 odst. 1 věty druhé trestního zákoníku v jednom případě věc Okresnímu soudu v Mělníku vrátil. Stěžovatel uvádí, že celkem bude za veškeré výše uvedené trestné činy nucen vykonat trest odnětí svobody v délce 44 měsíců. Stěžovatel se nicméně dopustil pěti trestných činů, a to nedbalostních i úmyslných, opakovaně přitom např. porušil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, ačkoli se dle ústavní stížnosti právě v rámci dopravní nehody dopustil usmrcení druhé osoby a ačkoli za takto spáchaný přečin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Trestnou činnost páchal i v době podmíněného propuštění z výkonu trestu.
Trestu maření výkonu úředního rozhodnutí se stěžovatel dopustil i poté, co byl za stejný trestný čin nepravomocně odsouzen, přičemž i stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 4022/18 uvádí, že vyhlášení rozsudku je skutečností, která může opodstatňovat (ve vybraných případech i výrazné) zpřísnění trestu v důsledku toho, že pachatel byl do určité míry varován, byť nemá jít o skutečnost jedinou. Jak je přitom v napadeném usnesení č. j. 11 To 324/2019-111 uvedeno, stěžovatel ve zkušební době neselhal ojediněle, nýbrž opakovaně. Nejde tedy ani o případ, kdy by se v důsledku jednoho pochybení náhle spustil "kolotoč" přeměn podmíněných trestů. V rozhodnutí č. j. 11 To 324/2019-111 navíc krajský soud zohlednil i liknavý přístup stěžovatele k plnění podmínek dohledu. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže dojít k závěru, že by přeměnou nepodmíněných trestů byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu