ECLI:CZ:US:2020:1.US.373.20.1
sp. zn. I. ÚS 373/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 317/2019-28 ze dne 5. prosince 2019 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 17 A 205/2019-33 ze dne 4. listopadu 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel je státním příslušníkem Republiky Uzbekistán a v České republice žádá o udělení mezinárodní ochrany z důvodu obavy před pronásledováním na základě jeho sexuální orientace.
2. Dne 13. 10. 2019 byl stěžovatel zajištěn příslušným orgánem Policie ČR podle §124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů, neboť bylo zjištěno, že se nachází na území České republiky bez oprávnění k pobytu. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. OAM-451/LE-BA02-BA04-PS-2019 ze dne 17. 10. 2019 rozhodl o zajištění stěžovatele ve smyslu §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a to do 3. 2. 2020.
3. Proti výše uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil stěžovatel bezvadnou správní žalobou sepsanou advokátem Mgr. Viktorem Klímou, ve které požádal o ustanovení téhož advokáta svým zástupcem; Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl. Podle krajského soudu ustanovení zástupce není nezbytné k ochraně stěžovatelových práv, neboť i bez ustanovení zástupce byla předložena bezvadná žaloba; ustanovení předmětného advokáta je nadto vyloučeno, neboť stěžovatel je jím již zastoupen na základě plné moci ze dne 20. 10. 2019.
4. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že není možné, aby byl stěžovateli soudem ustanoven zástupcem někdo, kdo jej již v dané chvíli zastupuje na základě plné moci, trvá-li toto zastoupení a z pohledu zákona je rovnocenné zastoupení na základě ustanovení soudem.
5. Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí správních soudů a navrhuje jejich zrušení; spatřuje v nich porušení ústavně zaručených práv podle čl. 1, 36 odst. 2 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Postupem obecných soudů má podle stěžovatele důsledek, že je nucen nejprve nechat advokáta sepsat blanketní správní žalobu s návrhem na ustanovení stejného právního zástupce soudem, přičemž následně by uzbecky mluvící stěžovatel musel předstírat, že žalobu sepsal sám, vyčkal by rozhodnutí o ustanovení zástupce, a teprve poté by žaloba mohla být doplněna. Uvedený postup je nedůstojný a neúměrně prodlužuje dobu zajištění stěžovatele bez náležitého přezkumu soudem. Skutečnost, že stěžovatel zmocnil svého právního zástupce, nemění nic na tom, že nemá finanční prostředky pro hrazení nákladů právního zastoupení.
6. Stěžovatel poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 848/16 ze dne 13. 9. 2016 (N 174/82 SbNU 693) týkající se obhajoby v trestní věci, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že je-li nutné, aby v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, náleží mu odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, byly-li učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním. Postupem obecných soudů bylo podle stěžovatele porušeno legitimní očekávání stěžovatele i jeho právního zástupce v tom smyslu, že jsou-li hájena práva nemajetného klienta, budou náklady právního zastoupení před soudy hrazeny státem; rovněž bylo porušeno právo právního zástupce získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Část návrhu stěžovatele je však podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Není porušením práva na právní pomoc zakotveného v článku 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, bylo-li řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro ně nejsou splněny zákonné podmínky (viz např. sp. zn. IV. ÚS 1090/16 ze dne 31. 1. 2017 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1352/17 ze dne 29. 8. 2017, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, a proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Důvod pro zásah Ústavního soudu by byl dán v případě svévolné aplikace příslušných norem o ustanovení právního zástupce, jež by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo vybočovalo-li by odůvodnění v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489) či usnesení sp. zn. II. ÚS 378/18 ze dne 6. 3. 2018].
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že důvod pro jeho zásah do činnosti správních soudů dán není. Správní soudy srozumitelně a logicky odůvodnily své rozhodnutí a pečlivě se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Závěr Nejvyššího správního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou, podle které nemůže být na základě žádosti advokát zároveň ustanoven účastníku jako zástupce soudem, je-li účastník řízení již zastoupen advokátem na základě plné moci a jeho zastoupení trvá (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 24/2011 - 47 ze dne 31. 08. 2011 či rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 21/2009 - 37 ze dne 31. 3. 2009).
10. Konkrétním projevem ústavně zaručeného širšího práva na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny je, že jestliže účastník řízení splňující předpoklady pro ustanovení zástupce navrhne ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že předmětný návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví; nevyhoví-li soud návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 24/2008 - 141 ze dne 21. 12. 2009).
11. Lze uzavřít, že stěžovatelovi právo na právní pomoc odepřeno nebylo. Chtěl-li stěžovatel, aby mu soud ustanovil konkrétního advokáta, měl postupovat v souladu se zákonnými podmínkami. Při ustanovení zástupce pro řízení o správní žalobě není významné pouze to, zda bude zastoupení žalobce hrazeno státem nebo žalobcem; správní soud rozhoduje mimo jiné o tom, zda je vůbec nezbytné ustanovení zástupce k ochraně práv žalobce, a to zejména na základě charakteru projednávané věci, poměrů žalobce, úrovně žaloby, případně jeho dalších podání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 51/2011 - 135 ze dne 29. 6. 2011).
12. Nelze zároveň tvrdit, že stanovené zákonné podmínky nejsou účinné či dostupné v praktické rovině (srov. čl. 13 Úmluvy), neboť požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení (§35 odst. 10 věta třetí soudního řádu správního). Podle §56 odst. 2 soudního řádu správního nadto soud projednává a rozhoduje návrhy na ustanovení zástupce přednostně; námitka hospodárnosti či urgentnosti postupu stěžovatele tudíž neobstojí.
13. Námitkou proti neoprávněnému zásahu do práva právního zástupce získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny nebrojí stěžovatel proti zásahu do své osobní sféry, nýbrž do sféry svého zástupce. Postup soudů v projednávané věci není způsobilý do stěžovatelova práva získávat prostředky pro životní potřeby prací zasáhnout. Ústavní soud tak dospěl k názoru, že v této části jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
14. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu částečně jako návrh zjevně neopodstatněný a částečně jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu