ECLI:CZ:US:2020:1.US.376.20.1
sp. zn. I. ÚS 376/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti D. S., zastoupené Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou se sídlem Brno, Lesnická 787/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019 č. j. 7 Tdo 1158/2019-1812, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2019 č. j. 4 To 387/2018-1724 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2018 č. j. 90 T 133/2016-1646, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což jí byl uložen peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka namítá, že její vina byla dovozena pouze z výpovědi další obžalované A. Z., která byla zainteresována na výsledku řízení, kdy trestní soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s nálezy sp. zn. I. ÚS 520/16 nebo I. ÚS 3741/11. Podle ní není jasné, proč trestní soudy výpověď této svědkyně považovaly za věrohodnější, než výpověď její, která vůbec nebyla hodnocena. Výpověď další svědkyně S. na uvedeném podle stěžovatelky nic nemění, neboť ta nebyla přítomna žádné rozpravy či porady se stěžovatelkou. Namítá, že v dané věci nevystupovala jako úřední osoba ve vztahu k probíhající dražbě, ale pouze jako nadřízená dalších dvou obžalovaných. Opačný závěr soudů považuje za rozporný s usnesením sp. zn. I. ÚS 505/98. Skutečnost, že by ovlivňovala postup vedoucí referátu vymáhání Z. podle ní nebyla prokázána.
Stěžovatelka dále brojí proti zákonnosti provedených znaleckých posudků, když znalec Ing. Musil vycházel z posudku znalce Ing. Čadka, který si ovšem přizval spolupracující osobu. Posudek Ing. Musila proto nebylo možno vyhodnotit jako zákonný, a to s ohledem na doktrínu, kterou označuje jako "otrávené jablko z otráveného stromu". V této souvislosti namítá, že trestní soudy odmítly její návrh na provedení výslechu vydražitelů. Jestliže trestní soudy její postup v uvedené věci hodnotily jako rozporný s ustanovením §211 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), jde podle ní o přímý rozpor s nálezem sp. zn. I. ÚS 558/01. V této souvislosti poukazuje na to, že v rozhodné době neexistovala ani v rámci celní správy ucelená metodika týkající se exekuce movitých věcí vyšší hodnoty, takže nemohla předpokládat, že její odlišný právní výklad daňového řádu bude považován za trestné jednání. Stěžovatelka konečně namítá, že trestní soudy stanovily výši škody z hypotetického závěru a nebyla objektivně zjišťována. Podle ní totiž nelze bez pochybností určit, že by cisterny, jež byly předmětem dražby, byly vydraženy za vyšší cenu. Má za to, že skutečná cena cisteren na trhu vyplynula ze samotného výsledku dražby.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud konstatuje, že se jimi trestní soudy pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru odkazuje primárně na napadené usnesení Nejvyššího soudu, v němž byly námitky stěžovatelky racionálním způsobem vyvráceny. Je nutno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti na argumentaci Nejvyššího soudu reaguje jen v minimální míře.
Ústavní soud musí prvé řadě odmítnout tvrzení stěžovatelky, že její vina byla prokázána pouze výpovědí spoluobžalované Z. Na tuto svědeckou výpověď totiž navazovaly další důkazy, zejména výpověď svědkyně S., která v podstatných bodech korespondovala výpovědi Z. I když svědkyně S. nebyla osobně přítomna poradám se stěžovatelkou, na základě její výpovědí (ve spojení s výpovědí Z.) bylo prokázáno, že stěžovatelka byla upozorněna na chybný postup při stanovení výchozí ceny pro dražbu a se Z. odsouhlasila stanovení nejnižšího dražebního podání ve výši 1/3 ceny stanovené znalcem (srov. č. l. 9 usnesení Krajského soudu v Brně a č. l. 21 rozsudku Městského soudu v Brně). Výpověď S. tedy potvrzovala pravdivost výpovědi Z., což logicky představovalo důvod k tomu, aby trestní soudy usvědčující výpověď Z. považovaly za věrohodnou. Trestní soudy se tak při hodnocení výpovědi Z., S. ani samotné stěžovatelky nedopustily žádného logického excesu.
Jelikož bylo uvedeným způsobem prokázáno, že stěžovatelka odsouhlasila Z. v předmětné věci stanovení nejnižšího dražebního podání, lze její tvrzení, že v dané věci nevystupovala jako úřední osoba ve vztahu k probíhající dražbě, ale pouze jako nadřízená dalších dvou obžalovaných, považovat za irelevantní. Závěr trestních soudů, že v této věci jednala v postavení úřední osoby, neboť její úkony směřovaly k zajištění a realizaci předmětné dražby (srov. č. l. 14 usnesení Nejvyššího soudu), se proto jeví jako opodstatněný. Nijak nekoliduje se závěry vyplývajícími z usnesení sp. zn. I. ÚS 505/98, na něž stěžovatelka odkazuje.
Na námitku stěžovatelky, že na důkaz v podobě znaleckého posudku Ing. Musila je třeba nahlížet jako na nezákonný, a to v důsledku nutnosti užití doktríny "otráveného jablka z otráveného stromu" (ve skutečnosti je tato doktrína zpravidla označována jako "plody z otráveného stromu" - fruits of poisonous tree doctrine), reagoval Nejvyšší soud na č. l. 8 napadeného usnesení. Vysvětlil, že znalec zpracoval svůj posudek samostatně, byť vycházel ze stejných podkladů jako znalec Ing. Čadek, a také ceny cisteren dovodil srovnatelné, i když nikoli zcela shodné. Ústavní soud k tomu dodává, že ani rigorózní interpretace uvedené doktríny nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit. Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se může týkat toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 a judikaturu tam citovanou). Jestliže v posuzovaném případě stěžovatelka namítá, že původní posudek Ing. Čadka nenaplnil formální náležitosti (neuvádělo se v něm, že by se na jeho zpracování podílela další osoba), a proto je nezákonný navazující posudek Ing. Musila, bez zjevných pochybností lze uzavřít, že vytýkaný nedostatek posudku Ing. Čadka nemůže způsobovat nepoužitelnost znaleckého posudku Ing. Musila.
Ve vztahu k námitce týkající se výkladu ustanovení §211 odst. 5 daňového řádu odkazuje Ústavní soud na č. l. 9-10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud souhlasí s názorem, že podstata citovaného ustanovení, které pro případy dražby movitých věcí, jejichž ocenění provedené znalcem přesahuje částku 500 000 Kč, odkazuje na přiměřenou aplikaci postupu stanoveného pro ocenění a prodej v dražbě při daňové exekuci prodejem nemovitých věcí a postupu pro rozvrhové řízení, je dostatečně zřejmá. Navíc je třeba připomenout, že stěžovatelka, jakož i další spoluobžalovaní, byli na nutnost takového postupu upozorněni svědkyní S., jak již bylo výše uvedeno. Stěžovatelka a ostatní spoluobžalovaní však toto upozornění ignorovali (svědkyně S. byla následně z této věci odvolána a nahrazena jinou osobou) a bez jakéhokoli přijatelného důvodu stanovili výchozí cenu dražených věcí pro nejnižší nabídku na 1/3 hodnoty stanovené znalcem, namísto 2/3, jak vyplývá z §221 odst. 5 ve spojení s §222 odst. 1 daňového řádu. Tyto skutečnosti plně opodstatňují závěr trestních soudů o nedbalostním zavinění stěžovatelky i ve vztahu k nesprávné interpretaci a aplikaci relevantních ustanovení daňového řádu, který nijak nekolidoval s nálezem sp. zn. I. ÚS 558/01, na nějž stěžovatelka odkazuje.
Nejvyšší soud se v napadeném usnesení na č. l. 10-11 důsledně vypořádal i s námitkou stěžovatelky týkající se způsobu určení způsobené škody. Především je třeba přisvědčit závěru, že v dané trestní věci měla škoda způsobená jednáním stěžovatelky povahu ušlého zisku (lucrum cessans), kdy určení jeho výše z podstaty věci vždy představuje určitou hypotézu. Způsob, jakým trestní soudy stanovily v posuzovaném případě výši ušlého zisku, přitom nevykazuje žádné známky nelogičnosti (srov. zejména č. l. 23 rozsudku Městského soudu v Brně). Stejný závěr pak je třeba uplatnit i ve vztahu k úvahám, že již samotné chybné, neadekvátně nízké nastavení nejnižšího dražebního podání bylo příčinou nižšího výnosu z prodeje dražených věcí. I při správném nastavení ve výši 2/3 z ceny stanovené znalcem by totiž zůstával značný prostor pro zisk vydražitelů. Taková nabídka by neztrácela na podnikatelské atraktivnosti, tudíž se jako opodstatněný jeví předpoklad, že by i za této situace byly věci, jež byly předmětem dražby, řádně prodány (srov. č. l. 11-12 usnesení Nejvyššího soudu).
S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud neshledává pochybení ani v tom, že trestní soudy nepřistoupily k výslechu vydražitelů, jak navrhovala obhajoba. Ústavní soud akceptuje závěr Nejvyššího soudu (srov. č. l. 11 usnesení), že z pohledu vydražitelů, s přihlédnutím k jejich nadstandardnímu zisku za podmínek protiprávně nastavených stěžovatelkou a dalšími spoluobžalovanými, by se zisk za řádně určeného nejnižšího dražebního podání mohl jevit jako méně výhodný, byť tomu tak reálně není. Nejvyšší soud zároveň připomněl, že tyto osoby ve fázi prověřování v rámci podaných vysvětlení neuvedly významnější skutečnosti, které by mohly být důvodem k vyžadování jejich svědecké výpovědi.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu