ECLI:CZ:US:2020:1.US.3826.19.1
sp. zn. I. ÚS 3826/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Lindy, zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2592/2019-36, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 84/2019-27 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 126/2018-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 9 odst. 2, 3, čl. l0 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dále navrhuje, aby Ústavní soud přehodnotil svoji dosavadní judikaturu a jasně a srozumitelně se vyjádřil k otázce ústavnosti stávající právní mezery v zákoně, tj. neexistence "postupu domáhání se práva" při vymáhání "náhrady za omezení vlastnického práva" majiteli nájemních bytů.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud I. stupně zastavil řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích") z důvodu nezaplacení soudního poplatku za žalobu ve stanovené lhůtě. Žalobou se stěžovatel domáhal náhrady za omezení jeho vlastnického práva ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť řízení o náhradu za omezení vlastnického práva pronajímatele není osvobozeno od soudního poplatku podle §11 odst. 1 písm. m) ani §11 odst. 2 písm. a) až t) zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 31. 12. 2012. V odůvodnění odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3475/14, II. ÚS 4024/12, I. ÚS 1618/15 a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť nastolenou otázku, zda řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytů je osvobozeno od soudních poplatků, odvolací soud vyřešil (záporně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. sp. zn. 26 Cdo 1269/2014 - ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 3475/14).
Stěžovatel namítá, že citovaná judikatura se sice týká regulace nájemného, ale neřeší náhradu za omezení vlastnického práva. Podle stěžovatele byly soudy povinny při řešení otázky osvobození od platby soudních poplatků analogicky použít např. ust. §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který umožňuje žádat o náhradu škody, aniž by žadatel musel podávat žalobu a platit soudní poplatek. Obdobný postup je stanoven v zákoně č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrady škody způsobené chráněnými živočichy, či v zákoně č. 240/2000 Sb., krizový zákon.
Stěžovatel je přesvědčen, že by měl mít stejnou možnost, aby v prvním kroku mohl uplatnit nárok vůči státu podáním písemné žádosti státnímu úřadu, který je povinen ze zákona náhradu poskytnout, bez žaloby a soudního poplatku. Teprve neuznání nároku by bylo důvodem pro podání soudní žaloby. Stěžovatel tedy požaduje, aby soudcovským dotvořením práva soud vyplnil mezeru v zákoně vzniklou nečinností zákonodárce tak, že svým rozhodnutím určí existenci nároku, a to bez nároku na platbu soudního poplatku.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se závěrem, že řízení o nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytů není osvobozeno od soudních poplatků a dále požadavek, aby Ústavní soud v jeho případě v podstatě vystupoval v roli pozitivního zákonodárce a implementoval do zákona o soudních poplatcích další ustanovení pro osvobození od placení soudních poplatků. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 2 odst. 3, čl. 83 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V daném případě se ani nejedná o mezeru v zákoně, kdy by daná materie nebyla upravena, a nelze proto uvažovat o požadavku stěžovatele na analogické použití ustanovení o osvobození od placení soudních poplatku ve zcela odlišných zákonech.
Soudy v projednávané věci opodstatněně vycházely ze závěru judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž vyplývá, že pokud se pronajímatel domáhá náhrady škody vůči státu v souvislosti s úpravou tzv. regulovaného nájemného, jde o nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, nikoli o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Úprava osvobození od soudního poplatku za řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. (resp. nyní snížená sazba poplatku) stanovená v zákoně o soudních poplatcích, se tak nevztahuje na řízení o náhradě za nucené omezení vlastnického práva. V tomto případě jde to majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup soudů, které stěžovateli soudní poplatek vyměřily, není ústavně rozporný (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 3475/14, III. ÚS 4646/12, I. ÚS 1327/14, II. ÚS 4524/12, II. ÚS 3475/14, IV. ÚS 587/17, II. ÚS 2947/15).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu