ECLI:CZ:US:2020:1.US.3830.19.1
sp. zn. I. ÚS 3830/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky ACTRAD s. r. o., se sídlem Potoční 1091, Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Martinem Blaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Olbrachtova 27, Ostrava, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 61/2019-27 ze dne 26. září 2019 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 110/2016-85 ze dne 14. ledna 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě. Namítá, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Předmětem případu je dle názoru stěžovatelky nezákonné doměření daně z přidané hodnoty. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj ("správce daně") nejprve zahájil u stěžovatelky daňovou kontrolu na daň z přidané hodnoty (dále též "DPH") za zdaňovací období říjen 2011 až prosinec 2012. Zaměřil se při tom na prověřování nároků stěžovatelky na odpočet DPH ze zdanitelných plnění od společnosti PRESSTEX MEDIA SE, IČO: 24149918, se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 (dále jen "společnost nebo dodavatel PRESSTEX"), přijatých na základě smluv o reklamě a propagaci ze dne 3. 1. 2012 (č. 20/2012), ze dne 30. 3. 2012 (č. 35/2012) a ze dne 28. 9. 2012 (č. 46/2012).
3. První dvě výše zmíněné smlouvy obsahovaly závazek dodavatele PRESSTEX zajistit a realizovat pro stěžovatelku reklamu a propagaci. Ta konkrétně spočívala v umístění inzerce stěžovatelky v bulletinu k domácím zápasům FC Baník Ostrava, dále poskytnutí VIP vstupenky na domácí zápasy FC Baník Ostrava a rovněž umístění loga v rozsahu reklamního panelu o velikosti 6 x 1m na stadionu Bazaly v Ostravě na dobu od 1. 1. 2012 do 31. 3. 2012 (na základě smlouvy č. 20/2012) a poté na dobu od 1. 4. 2012 do 30. 6. 2012 (na základě smlouvy č. 35/2012). Na základě třetí smlouvy č. 46/2012 pak došlo k rozšíření závazku dodavatele plynoucího z předchozích dvou smluv o jeden reklamní panel o velikosti 6 x 1m v prostorách Androva stadionu v Olomouci a stadionu AC Sparta Praha a dále o poskytnutí prostor pro umístění reklamních ploch v Golf Aréně Ostrava na dobu od 1. 10. 2012 do 31. 12. 2012. Celkem stěžovatelka deklarovala přijetí zdanitelných plnění od dodavatele PRESSTEX ve výši 41 600 000 Kč (základ daně) a 8 320 000 Kč (DPH).
4. Správce daně nejprve stěžovatelku vyzýval k doložení, že reklamní služby byly realizovány dodavatelem PRESSTEX deklarovaným na daňových dokladech, rovněž provedl výslechy svědků (někdejšího člena představenstva společnosti PRESSTEX - Jana Tesaříka, jakož i jednatele stěžovatelky), kteří uskutečnění zdanitelných plnění v podobě reklamních služeb oba shodně potvrdili. Správce daně dále zjišťoval, za jakých podmínek dodavatel PRESSTEX získal stěžovatelce poskytnutá zdanitelná plnění. Svá kontrolní zjištění pak shrnul ve dvou zprávách o daňové kontrole (za zdaňovací období leden až červen 2012 č. j. 501556/16/3207-61563-807040 a za říjen až prosinec 2012 č. j. 501651/16/3207-61563-807040).
5. V těchto zprávách dospěl k závěru, že stěžovatelka sice doložila realizaci plnění dle předložených smluv (fotodokumentací reklamních plnění na daných místech, záznamem zápasu Gambrinus ligy na DVD, bulletiny k domácím zápasům FC Baník Ostrava na sezónu 2011/2012), avšak tato plnění byla zasažena daňovým podvodem.
6. Ve zprávách o daňové kontrole správce daně identifikoval konkrétní pochybnosti o standardnosti provedených transakcí. Upozornil především na mnohonásobné navýšení ceny reklamy při jejím prodeji stěžovatelce oproti cenám, za které ji dodavatel PRESSTEX získal od prvotních poskytovatelů, kterými byly společnosti přímo spravující dotčené fotbalové kluby a Golf Arénu Ostrava. Zároveň poukázal na skutečnost, že ze strany stěžovatelky nebyla ověřována výhodnost reklamy ani způsob stanovení ceny, ačkoli stěžovatelka byla s ohledem na své předchozí působení ve sportu schopna neadekvátnost výše ceny reklamy posoudit. Upozornil rovněž na nesrovnalosti v daňových dokladech v návaznosti na obsah ujednání obsažených ve smlouvách - a to včetně skutečnosti, že společnost PRESSTEX sídlí na virtuální adrese, do obchodního rejstříku byla zapsána ve druhé polovině roku 2011 a již dne 2. 1. 2012 vystavila pro stěžovatelku daňový doklad na částku 3 200 000 Kč + DPH. Následně se stala nekontaktní a od 29. 7. 2013 nemá v obchodním rejstříku zapsaného žádného jednatele. Společnost PRESSTEX rovněž neuhradila daňové povinnosti, které jí byly správcem daně za rozhodná zdaňovací období roku 2012 doměřeny; z oznámení příslušné banky (viz sdělení Komerční banky, a.s. ze dne 18. 2. 2015, evidované pod č. j. 633593/15/3207-61562-807088) správce daně zjistil, že z účtu společnosti PRESSTEX byly v období od 31. 1. 2012 do 31. 12. 2012 provedeny výběry mnohamilionových částek v hotovosti.
7. V návaznosti na výsledky provedené daňové kontroly vydal správce daně v průběhu roku 2016 sérii celkem osmi dodatečných platebních výměrů, a to za zdaňovací období leden až prosinec 2012 (jednotlivé platební výměry jsou specifikovány v bodu [4] napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, veškerá rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z webu www.nssoud.cz), současně rozhodl o zákonné povinnosti stěžovatelky uhradit penále. Vedlejší účastník (odvolací finanční ředitelství) posléze odvolání stěžovatelky zamítl s tím, že ačkoliv stěžovatelka unesla důkazní břemeno a prokázala naplnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně ve smyslu §72 odst. 1 a §73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, nárok na odpočet daně z těchto plnění jí byl důvodně odepřen, neboť stěžovatelka mohla a měla vědět, že se účastní podvodu na DPH.
8. Relevancí skutkových okolností, které dle daňové správy vybočují ze standardního obchodního styku a ve svém důsledku svědčí odepření stěžovatelčina nároku na odpočet DPH, se následně zabýval k žalobě stěžovatelky Krajský soud v Ostravě. Žalobním bodům stěžovatelky však nepřisvědčil. Konstatoval, že v obecné rovině samotná existence podvodu na DPH a narušení daňové neutrality nepostačí k odepření nároku na odpočet kterémukoli z daňových subjektů, který se účastnil obchodního vztahu zasaženého podvodem, protože vědomá účast na daňovém podvodu takovému subjektu musí být prokázána. Závěry správce daně se však stěžovatelce nijak nepodařily vyvrátit a rovněž krajský soud dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky daňového podvodu. Ke kasační stížnosti stěžovatelky se věcí zabýval i Nejvyšší správní soud, avšak ani ten neshledal námitky stěžovatelky důvodné.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
9. Stěžovatelka upozornila, že správní soudy samy konstatovaly, že stěžovatelka učinila jistá opatření směřující k prověření věrohodnosti jejího obchodního partnera. Podle správních soudů však tato opatření nebyla dostatečná. Stěžovatelka ale trvá na tom, že si dodavatele prověřila dostatečně. Požadavky na ni kladené z hlediska rozhodnutí správních soudů lze považovat za nepřiměřené.
10. Ústředním argumentem obecných soudů měly být konkrétní ceny předmětných reklamních služeb. Sjednaná cena byla však toliko projevem autonomie vůle obou stran a její výše reflektovala i provizi protistrany. Smluvním jednáním stěžovatelka nijak neohrozila svou finanční stabilitu a veškeré prostředky hradila z vlastních zdrojů. Závěry daňové správy a obecných soudů jsou v této souvislosti nepřiměřené, představují nepřípustný zásah do smluvní autonomie soukromoprávních subjektů a práva stěžovatelky podnikat. Dodatečné platební výměry vydané po bezmála čtyřech letech se rovněž nepříznivě promítly do majetkové situace stěžovatelky.
11. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního a krajského soudu.
III. Hodnocení Ústavním soudem
12. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný. Stížnost je přípustná, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Ústavní soud se proto v tomto rozsahu mohl návrhem dále zabývat.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
14. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavní soud neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky v daném případě neshledal. Klíčovou je v daném případě otázka, zda obstojí závěry daňových orgánů a správních soudů, že se stěžovatelka účastnila transakcí zatížených daňovým podvodem na DPH, o němž mohla a měla vědět.
16. V této souvislosti je třeba konstatovat, že samotná ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka měla šanci uplatnit v řízení před kasačním soudem. Ten se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní její ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
17. Jak správně upozornil Nejvyšší správní soud, podle Soudního dvora EU je podvodem na DPH zejména situace, kdy jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si odečte, a to za účelem získání zvýhodnění. Tento odečet je však v rozporu s účelem harmonizované úpravy, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám [srovnej rozsudky ze dne 12. 1. 2006 ve spojených věcech Optigen Ltd a Fulcrum Electronics Ltd (v likvidaci) a Bond House Systems Ltd proti Commissioners of Customs & Excese, C-354/03, C-355/03 a C-484/03; ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech Axel Kittel proti Belgickému státu a Belgický stát proti Recolta Recycling SPRL, C-439/04 a C-440/04; a ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech Mahagében kft proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Dél-dunántúli Regionális Adó Föigazgatósága a Péter Dávid proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Észak-alföldi Regionális Adó Föigazgatósága, C-80/11 a C-142/1]. Za takové situace je z hlediska posouzení nároku na odpočet daně rozhodné posouzení všech objektivních okolností vykázané transakce, včetně právní, obchodní a osobní vazby mezi zúčastněnými subjekty (k tomu shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Afs 94/2009 - 156). Legitimním následkem zjištěného podvodu na DPH je odepření nároku na odpočet DPH z plnění zasaženého podvodem tomu subjektu, který byl do podvodu na DPH zapojen a který o své účasti věděl, nebo alespoň vědět mohl a měl. Jak uvedl již krajský soud, samotná existence podvodného či zneužívajícího jednání tedy nepostačuje k tomu, aby daňovému subjektu byl nárok na odpočet daně odepřen. Podle Ústavního soudu se však subjektivní stránkou soudy zabývaly dostatečně.
18. Ze spisového materiálu je zřejmé, že v průběhu správního, jakož i soudního řízení, měla stěžovatelka dostatek prostoru navrhovat důkazy svědčící o opaku. S ohledem na provedené dokazování se však nynější tvrzení stěžovatelky stran nepřiměřeného zásahu do autonomie vůle jeví Ústavnímu soudu jako nedůvodné.
19. Správce daně se mj. zabýval průměrnými pořizovacími měsíčními náklady stěžovatelčina dodavatele PRESSTEX v případě všech jeho partnerských subjektů. Výslednou sumu pak porovnával s částkami fakturovanými právě stěžovatelce, přičemž v závěru dospěl k výslednému 229násobnému navýšení cen za 1. pololetí roku 2012 a 89násobnému navýšení cen za 4. čtvrtletí roku 2012. Vedle řady dalších zjištěných nesrovnalostí je již z těchto údajů zřejmé, že jsou argumenty stěžovatelky o běžném obchodním styku a tvrzené standardní sjednané ceně za služby velmi nevěrohodné.
20. Není úlohou Ústavního soudu, aby se nyní těmito skutkovými okolnostmi opětovně zabýval. Závěr o naplnění subjektivní stránky podvodu, který je stěžovatelce kladen za vinu, byl finanční správou i správními soudy přesvědčivě odůvodněn. Stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti je pak prostou polemikou s jejich závěry, která však v současné procesní fázi již není s to je jakkoliv zpochybnit. Jak uvedl kasační soud, "cena za stěžovatelkou přijatá zdanitelná plnění byla "předražena" takovým způsobem, že i průměrný daňový subjekt bez speciálních znalostí by mohl a měl vědět, že se jednalo o ceny neobvyklé a přemrštěné, k jejichž výši stěžovatelka navíc neposkytla žádné ekonomicky racionální zdůvodnění."
21. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 ani čl. 26 odst. 1 Listiny.
22. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu