ECLI:CZ:US:2020:1.US.3851.19.1
sp. zn. I. ÚS 3851/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Josefa Horyny, zastoupeného JUDr. Filipem Šourkem, advokátem se sídlem Generála Svobody 374/9a, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019 č. j. 26 ICdo 78/2019-283, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018 č. j. 101 VSPH 347/2018-201, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2019 č. j. 101 VSPH 347/2018-278, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 1. 2018 č. j. 76 ICm 737/2016-160, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2019 č. j. 76 ICm 737/2016-275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení rozhodl, že žalobkyně Pozemní stavby - Stavoservis, a. s. (dále jen "žalobkyně") má za žalovaným dlužníkem (dále jen "stěžovatel") přihlášenou pohledávku v insolvenčním řízení KSLB 76 INS XY ve výši 54 613,30 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení potvrdil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12 220 Kč (výrok II.).
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť podle §238 odst. 1 písm. c) a §238 odst. 3 o. s. ř. není přípustné. Zdůraznil, že podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle ustanovení §238 odst. 3 o. s. ř. se za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c) považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50 000 Kč. Dovolací soud uvedl, že v souzené věci jsou předmětem řízení dvě dílčí pohledávky, přičemž první z nich představuje dlužné nájemné, zálohy na služby a vyúčtovanou elektřinu, vodu a hovorné v celkové výši 39 930,30 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 1 479 Kč podle smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 20. 2. 2013 a druhá dlužné nájemné ve výši 12 705 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 499 Kč podle smlouvy o nájmu věcí movitých ze dne 16. 4. 2013. Tyto dva nároky nejsou na sobě závislé a je možno je požadovat samostatně, přičemž ani jeden z nich nepřesahuje částku 50 000 Kč. Soud připomněl, že soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 376/96, 29 Odo 1373/2004, 29 Cdo 1420/2013, 33 Cdo 4318/2014, 25 Cdo 1791/2018, 28 Cdo 3218/2018, 23 Cdo 1465/2018 a 32 Cdo 4304/2018).
Stěžovatel v obsáhlé a doplněné ústavní stížnosti po shrnutí procesního vývoje mimo jiné uvedl, že jeho dovolání bylo sice dovolacím soudem odmítnuto pro nepřípustnost, nicméně on postupoval v souladu s nesprávným poučením o opravném prostředku obsaženým v rozsudku odvolacího soudu - konkrétně o možnosti podat dovolání. Stěžovatel se dále domnívá, že žalobě insolvenční soudy neměly vyhovět, neboť pohledávky žalobkyně nejsou po právu, když předmětnou smlouvu o nájmu věcí movitých považuje za absolutně neplatnou. Stěžovatel se domnívá, že skutkové a právní závěry civilních soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, případně je nelze vůbec přezkoumat, a to kvůli absenci (značné strohosti) odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný po lhůtě, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení ústavní stížnosti je zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí odůvodnil odkazem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v příslušném znění, podle kterého platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže je dána některá ze zákonných výjimek. Dovolací soud v této souvislosti připomněl vlastní judikaturu a Ústavní soud nemá důvod se od jeho argumentace odchýlit. Navíc také uvádí, že důvody nepřípustnosti podání dovolání podle §237 o. s. ř. vypočtené v §238 o. s. ř. v jeho jednotlivých zněních jsou dnes již pokryty všeobecně známou judikaturu. Ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Za situace, kdy zákon podání dovolání výslovně nepřipouští a nejde tedy o případ, kdy by přípustnost dovolání závisela na uvážení samotného Nejvyššího soudu, pak plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97). Současně s ohledem na to, že stěžovatel neuvedl datum doručení rozhodnutí vrchního soudu, kterým byl potvrzen rozsudek krajského soudu a které předcházelo napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí počítat nejpozději ode dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, tj. od 2. 10. 2019. Před tímto dnem muselo být rozhodnutí vrchního soudu stěžovateli bezpochyby doručeno, když proti němu brojil dovoláním (z elektronické databáze infosoud Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí vrchního soudu nabylo právní moci dnem 19. 11. 2018. Na základě těchto skutečností může Ústavní soud prokazatelně dospět k závěru o opožděnosti ústavní stížnosti v této části (srov. např. sp. zn. I. ÚS 2211/18, II. ÚS 2210/18).
Ve vztahu ke stěžovatelově argumentaci, že postupoval v souladu s poučením o přípustnosti podání dovolání, které bylo obsaženo v rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že v předmětném poučení bylo jasně uvedeno, že "Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací osud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího osudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak." Vrchní soud v poučení nezdůraznil nic jiného než podmínky uvedené v ustanovení §237 o. s. ř., k nimž celostně nepochybně náleží také jasné zákonné podmínky vylučující jeho přípustnost uvedené v §238 o. s. ř. [a v souzené věci konkrétně podmínka uvedená v jeho odst. 1 písm. c)]. Ostatně zákonné podmínky nepřípustnosti dovolání jsou v §238 o. s. ř. uvedeny zcela jasně. Ústavní soud uznává, že odvolací soud poučil stěžovatele složitým a poněkud zavádějícím způsobem, ačkoliv šlo o rozhodnutí ve věci, v níž zákon dovolání nepřipouští. Taková vada však nedosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto zjevné nedopatření na straně odvolacího soudu je ostatně pouze druhou stranou téže mince ve vztahu ke kvalifikovanému právnímu zastoupení dovolatele v řízení před Nejvyšším soudem, a lze proto na něm jen stěží postavit úspěšnou ústavněprávní argumentaci (srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3177/18, I. ÚS 2598/18). Právní zástupce by měl být seznámen nejen s ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale také s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho postup by proto měl vždy vést pouze k takovým krokům, jež jsou nutné pro zajištění dovolatelových (stěžovatelových) práv.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu