ECLI:CZ:US:2020:1.US.3852.17.1
sp. zn. I. ÚS 3852/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky P. F., zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017 č. j. 22 Cdo 3199/2017-1023, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2017 č. j. 11 Co 499/2016-739 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. června 2016 č. j. 13 C 282/2013-538, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) RNDr. Bohumíra Lojkáska, CSc., 2) Mariana Lojkáska a 3) Ivony Lojkáskové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip uplatnění státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") proti právním předchůdcům vedlejších účastníků domáhala zrušení věcného břemene chůze, jízdy a hnaní dobytka. V žalobě uvedla, že je vlastnicí pozemku č. X1, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Moravskoslezského kraje, katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na LV č. X2 pro k. ú. a obec O. Toto vlastnické právo nabyla darovací smlouvou od své matky, a to bez omezení jakýmikoliv věcnými břemeny. K zápisu věcného břemena chůze, jízdy a hnaní dobytka ve prospěch budovy č. p. X3 a parcely č. st. X4, č. st. X5, č. X6, č. X7 a č. X8 došlo až v roce 2009, a to bez jejího vědomí. Z tohoto důvodu vyzvala katastrální úřad k provedení výmazu zapsaných práv, její žádosti však nebylo vyhověno. Stěžovatelka v žalobě dále uvedla, že za uplynulých 80 let došlo k podstatné změně poměrů, kdy z vedlejších účastníků jako sousedů nikdo dobytek nechová, rovněž měl zaniknout i účel zřízení věcného břemena chůze a jízdy. K tomu dodala, že vedlejším účastníkům není nijak bráněno v koupi pozemku přiléhajícího ke komunikaci nebo ve zřízení si věcného břemena na pozemku jiného souseda. Z žaloby se rovněž podával její nesouhlas s parkováním vedlejších účastníků na jejím pozemku.
3. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 17. 6. 2006 č. j. 13 C 282/2013-538 bylo věcné břemeno chůze, jízdy a hnaní dobytka k pozemku parc. č. X1 ve prospěch vlastníků budovy čp. X2, parc. č. st. X4 a pozemkové parcely č. X9 zrušeno. Výrokem II. bylo zrušeno i věcné břemeno hnaní dobytka k pozemku parc. č. X1 ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. st. X5 a pozemků parc. č. X7 a X8. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba stěžovatelky zamítnuta výrokem III. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výroky IV. až VIII. K zamítnutí žaloby spočívajícímu v nezrušení věcného břemene chůze a jízdy k pozemku parc. č. X1 ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. st. X5 a pozemků parc. č. X7 a X8, okresní soud zejména uvedl, že podle §1299 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné věci. U nezrušeného věcného břemene chůze a jízdy bylo prokázáno, že dotčení vedlejší účastníci nemají ke svým nemovitým věcem jiný přístup než přes pozemek ve vlastnictví stěžovatelky.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka i vedlejší účastníci odvolání, stěžovatelka výslovně proti výroku III. a proti výrokům o nákladech řízení. Z obsahu jejího odvolání zejména vyplývá, že nesouhlasí s údajně protiprávním zápisem věcných břemen ve prospěch vedlejších účastníků, přičemž okresní soud se tímto jejím tvrzením vůbec nezabýval a naopak stručně konstatoval pouze časový sled událostí a závěr, že smyslem postupu katastrálního úřadu je zajištění nápravy chybných údajů v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že věcná břemena nebyla po dobu desítek let zapsána v katastru nemovitostí a práva z nich vyplývající využívána, mělo podle stěžovatelky dojít k jejich promlčení.
5. Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 2. 2017 č. j. 11 Co 499/2016-739 byl rozsudek okresního soudu v rozsahu napadených výroků potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto výroky II. a III. Krajský soud ve vztahu k odvolání stěžovatelky uvedl, že je nesporná neexistence přístupu k sousednímu pozemku, přičemž rovněž upozornil, že dotčený pozemek je v katastru nemovitostí veden jako ostatní komunikace. Ze skutkových zjištění je třeba zdůraznit zejména pravidelné využívání dotčeného pozemku k přístupu. Z těchto důvodů nebylo podle krajského soudu možné věcné břemeno zrušit.
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm uvedla, že krajský soud se při rozhodování odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 22 Cdo 431/2006, podle nějž je povinný z věcného břemena oprávněn se žalobou domáhat zdržení se výkonu promlčeného práva. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1675/2006 podle stěžovatelky dále vyplývá, že skutečný stav má přednost před stavem zapsaným v katastru nemovitostí.
7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 22 Cdo 3199/2017-1023 bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění zejména uvedl, že nedošlo k promlčení práva z věcného břemena, neboť už okresním soudem bylo zjištěno a dokázáno užívání tohoto práva vedlejším účastníkem 1) i právními předchůdci. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že si vedlejší účastník 1) může zajistit přístup k pozemku jinak. Z ustálené rozhodovací praxe totiž vyplývá, že má-li vlastník z věcného břemena zajištěn přístup k pozemku, nelze po něm žádat, aby se tohoto přístupu vzdal a pokoušel se o jiné, a to navíc nejisté řešení. Nejvyšší soud se rovněž zaměřil na správnost převzetí skutkových zjištění okresního soudu krajským soudem a uzavřel, že byť podle §213 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není odvolací soud vázán skutkovým stavem, neznamená to, že by nemohl skutková zjištění soudu prvního stupně převzít. Odůvodnění se závěrem vypořádává rovněž s nesouhlasem stěžovatelky s posouzením okamžiku vzniku věcného břemena. Domnívá-li se stěžovatelka, že vzniklo až správním rozhodnutím v roce 2009, je podle Nejvyššího soudu třeba upozornit, že stěžovatelka nijak nekonkretizovala, v čem mělo spočívat nesprávné posouzení této otázky krajským soudem. V této souvislosti Nejvyšší soud upozornil, že existence věcného břemene nemusí být bezvýjimečně závislá na zápisu v katastru nemovitostí. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2013 sp. zn. 22 Cdo 1163/2002 naopak vyplývá závěr, že byl-li prokázán vznik pozemkové služebnosti a současně nebylo prokázáno, že by tato služebnost či na ni navazující právo odpovídající věcnému břemenu zanikly, pak věcné břemeno stále existuje a svědčí současnému vlastníkovi panující nemovité věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci řízení před obecnými soudy a popisu vývoje situace ve smyslu nositelství věcných práv a jejich zápisu v katastru nemovitostí v ústavní stížnosti uvádí, že k omezení jejího vlastnického práva předmětnými věcnými břemeny došlo v rozporu se zákonem, přičemž nesouhlasí ani s připuštěním retroaktivity, neboť podle jejího názoru tato věcná břemena zanikla již v minulosti. Závěr, že k zápisu věcných břemen došlo v důsledku administrativní chyby, považuje stěžovatelka za nedůvodný a neopřený o žádný důkaz. K argumentu, že dotčený pozemek je zapsán jako ostatní komunikace, upozorňuje stěžovatelka, že nejde o komunikaci veřejnou, k níž má přístup kdokoliv. Stavba i pozemek jsou v jejím výlučném vlastnictví, proto se domnívá, že není logické ani souladné se zákonem, aby její soukromé vlastnictví bylo narušeno, což může vést až ke znemožnění obvyklého užívání. V této souvislosti se v ústavní stížnosti rovněž zabývá otázkou, které pozemky mají charakter veřejného prostranství. Obdobně jako v řízení před obecnými soudy stěžovatelka uvádí, že k užívání jejího pozemku nemají vedlejší účastníci žádný důvod, neboť mohou mít vlastní bezproblémový přístup. Obecným soudům rovněž vytýká povýšení ochrany promlčených práv nad ochranu soukromého vlastnictví, přičemž rovněž tvrdí, že obecné soudy promlčení práva odpovídajícího věcného břemena vůbec nevzaly v úvahu. Stěžovatelka souhlasí s aplikací §1299 občanského zákoníku, nicméně podle svých tvrzení se obecné soudy nesoustředily na stav v době vzniku věcného břemena a jeho srovnání v době vydání rozsudku, což je pro dovození změny stavu a hodnocení nepoměru mezi výhodou oprávněného a zatížením povinného zásadní. Pro hrubý nepoměr však podle stěžovatelky svědčí nejméně promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu, neexistence zápisu tohoto práva v katastru nemovitostí a v neposlední řadě rovněž nedostatek důvodů vlastní existence věcného břemena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
12. Z §1299 občanského zákoníku v prvé řadě vyplývá, že služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě. Současně platí, že při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že hodnocení předpokladů zániku věcného břemena je předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
13. V nyní posuzované věci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že argumentace stěžovatelky v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny a naopak představuje polemiku s hodnocením skutkového stavu provedeným obecnými soudy, zejména soudem okresním. Takový nesouhlas však v žádném případě nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti, neboť Ústavní není povolán k přezkumu skutkového stavu, nýbrž výhradně souladu postupu a rozhodnutí obecného soudu s ústavním pořádkem.
14. Tvrdí-li stěžovatelka, že obecné soudy se nevypořádaly s jejím tvrzením o promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu, uvádí Ústavní soud, že vypořádání se s touto otázkou je zřejmé ze všech napadených rozhodnutí, přičemž zejména krajský soud vycházel ze zjištění, že dotčený pozemek byl užíván nejen vedlejším účastníkem 1), ale rovněž právními předchůdci. K tvrzení stěžovatelky o neexistenci důkazu správnosti závěru o zápisu věcného břemena v důsledku administrativní chyby je třeba uvést, že zejména okresní soud se v odůvodnění (srov. č. l. 6 až 8) velmi podrobně zabývá okolnostmi zápisu předmětného věcného břemena, a to především postupy Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště Frýdek-Místek. Rozhodnutí tohoto orgánu však nebylo ani předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti ani řízení před obecnými soudy v nyní posuzované věci. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu je naopak zřejmé, že se stěžovatelka domáhala své obrany rovněž před uvedeným katastrálním úřadem. V nyní posuzované věci je třeba uzavřít, že existence věcného břemena byla nesporná a předmětem řízení před obecnými soudy byla nikoliv deklarace neexistence věcného břemena, nýbrž jeho zánik pro neexistenci důvodu jeho další existence. V rozsahu tohoto předmětu a řešení této věci je ingerence Ústavního soudu opět nepřípustná, neboť otázky trvání věcného břemena, aktuálního přístupu k pozemku bezprostředně nepřiléhajícího k veřejné komunikaci i možnost zajištění si přístupu jiného jsou výlučně skutkového charakteru. Na tom nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že evidence pozemku jako ostatní komunikace neznamená možnost veřejného užívání, neboť předmětem bylo individuální užívání vedlejšími účastníky a nikoliv užívání veřejné. Přes uvedené však Ústavní soud uzavírá, že těmto otázkám se obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně věnovaly. Obecné soudy se konečně vypořádaly i s tvrzením stěžovatelky o dřívějším nezapsání věcného břemena v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud v odůvodnění jednak uvedl, že existence věcného břemena není přímo závislá na stavu zapsaném v katastru, jednak z úmyslu zákonodárce aktuálně odvoditelného ze současné právní úpravy, konkrétně §980 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem, což představuje konstrukci nikoliv nezpochybnitelného stavu, nýbrž vyvratitelné domněnky.
15. Ústavní soud v nyní posuzované věci uzavírá, že jestliže obecné soudy dospěly k závěru o důvodnosti další existence nesporného věcného břemena, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelky, a rovněž jej řádně odůvodnily, jde o závěr nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
16. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu