ECLI:CZ:US:2020:1.US.3913.19.1
sp. zn. I. ÚS 3913/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Františka Sezemského, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem Školní 646/20, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 č. j. 22 Cdo 2567/2019-462, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2019 č. j. 5 Co 884/2018-444 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2018 č. j. 9 C 253/2008-405, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným (v souzené věci třetím) rozsudkem určil, že žalobci Libor Mazák a Jitka Mazáková (dále také "žalobci") mají ve společném jmění manželů v něm konkretizované pozemky (dále jen "předmětné pozemky") a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného (dále jen "stěžovatel") Krajský soud v Českých Budějovicích (v souzené věci čtvrtým) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud následně napadeným (v souzené věci třetím) usnesením dovolání stěžovatele pro jeho nepřípustnost podle §243c odst. 1 a §237 o. s. ř. odmítl. Zejména v souvislosti s otázkou existence dobré víry žalobce soud připomněl rozsáhlost dokazování a podrobné hodnocení důkazů nalézacími soudy a konečně uzavřel s tím, že úvahy těchto soudů v posouzení otázky dobré víry žalobce nebyly zjevně nepřiměřené. Poukázal na skutečnost, že v řízení před oběma soudy nižších stupňů byla prokázána a zdůvodněna nepřetržitost držby předmětných nemovitostí žalobcem, stejně jako byl učiněn jednoznačný závěr o počátku běhu vydržecí lhůty. Dále připomněl, že stěžovatel polemizuje toliko se zjištěným skutkovým stavem učiněným nalézacími soudy na základě provedeného dokazování, když navíc tyto otázky nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávány. Dovolací soud konečně uvedl, že stěžovatel měl k předmětným pozemkům po celou dobu pouze tzv. knihovní držbu vyplývající ze zápisu v katastru nemovitostí, ale pozemky fakticky neužíval a ani se o ně nijak nezajímal. Připomněl vlastní judikaturu, z níž vyplývá, že knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá právní ochrany. Naopak to byl žalobce, kdo po celou dobu vykonával držbu a předmětné pozemky spolu se svojí rodinou jako vlastník užíval. Dovolací soud navíc uvedl, že stěžovatel během řízení ani netvrdil, že by předmětné pozemky měl ve své držbě, a proto pokud nyní v rámci své dovolací argumentace namítá, že se jako vlastník předmětných pozemků po celou dobu choval, když jako jediný plnil daňové povinnosti, není tato námitka v dovolacím řízení s ohledem na §241a odst. 6 o. s. ř. relevantní. Ve vztahu k požadavku stěžovatele, týkajícího se poměření práva na ochranu jeho vlastnického práva a práva na ochranu držby žalobce, pak dovolací soud připomněl, že v řízení před nalézacími soudy bylo na základě provedeného dokazování uzavřeno, že žalobce se v roce 1998 stal vlastníkem předmětných pozemků na základě vydržení (resp. předmětné pozemky se staly součástí společného jmění manželů-žalobců). Ochrana vlastnického práva stěžovatele by proto za těchto okolností znamenala pouze ochranu domnělého vlastnického práva.
Stěžovatel po obsáhlém shrnutí skutkového a procesního vývoje uvedl, že žalobce nemohl být v dobré víře při nabytí předmětných pozemků darovací smlouvou od rodičů. Z pohledu stěžovatele nebyla prokázána ani dobrá víra rodičů žalobce, nepřetržitost držby žalobce, jasný počátek běhu vydržecí doby a v konečném důsledku nebyla zachována ani obvyklá opatrnost žalobce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Okresní soud v Českých Budějovicích stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích v napadených rozhodnutích aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů náležitě zjistily skutkový stav a provedly právní hodnocení způsobem, který lze považovat za souladný s požadavky kladenými na rozhodování civilních soudů ve věcech určování vlastnického práva k nemovitostem. Také Nejvyšší soud věci věnoval řádnou pozornost, když podrobně a zřetelně uvedl důvody pro odmítnutí dovolání stěžovatelů; přiléhavě položil důraz na závěry Ústavního soudu při hodnocení významu dobré víry. Ústavní soud v této souvislosti připomíná závěry vlastní ustálené nálezové judikatury ve věci působení principu ochrany dobré víry. (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 78/06, II. ÚS 77/2000 II. ÚS 1747/2007, I. ÚS 143/07, II. ÚS 165/11, I. ÚS 3061/11 a I. ÚS 3314/11, II. ÚS 800/12, IV. ÚS 4905/12, IV. ÚS 4684/12, III. ÚS 1670/15, IV. ÚS 3172/15 a I. ÚS 4122/17). Z uvedené judikatury mimo jiné vyplývá, že princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Ostatně závěr o posouzení dobré víry žalobce byl vyjádřen již v předcházejících rozhodnutích Krajského soudu v Českých Budějovicích i Nejvyššího soudu.
Ústavní soud dodává, že stěžovatel spíše licituje s opakovanou argumentací, které již byla věnována pozornost v předcházejícím průběhu řízení. Ústavní soud nicméně připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu