ECLI:CZ:US:2020:1.US.3938.19.1
sp. zn. I. ÚS 3938/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. V., zastoupené Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem se sídlem Údolní 2997, Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019 č. j. 101 Co 207/2019-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o snížení výživného.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 3. 2017 byla schválena dohoda rodičů o úpravě vyživovací povinnosti otce vůči nezletilým dětem, kterou se otec se zavázal přispívat na výživu dcery 7 000 Kč měsíčně, staršího syna 8 000 Kč měsíčně a na výživu mladšího syna 6 000 Kč měsíčně. Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2019 č. j. 29 P 46/2017-76 nevyhověl návrhu otce na snížení vyživovací povinnosti vůči jeho nezletilým dětem, a to pro dceru na 1 200 Kč měsíčně, staršího syna na 1 500 Kč měsíčně, pro mladšího syna na 1 000 Kč měsíčně, neboť dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro snížení výživného a nadále je v možnostech otce přispívat na výživné ve výši stanovené v dohodě rodičů. Krajský soud dospěl k závěru, že je na místě výživné pro nezletilé snížit a prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že otec je povinen platit výživné pro dceru 4 000 Kč měsíčně, staršího syna 4 500 Kč měsíčně a mladšího syna 3 500 Kč měsíčně.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud zcela ignoroval výsledky dokazování před soudem prvního stupně a rozhodl tak, jako by existovalo pouze řízení a dokazování před soudem odvolacím. Tímto nepředvídatelným postupem odvolací soud fakticky zredukoval dvoustupňové řízení soudní na jednostupňové, čímž bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně a rozvedl, jak důkazy hodnotil. Z daňového přiznání otce za rok 2018 vzal za zjištěné, že pro potřeby daňového úřadu otec v roce 2018 vykázal příjmy ve výši 475 946 Kč, při odpisu nákladů 60 % paušálem danil částku 285 567 Kč. Příjmy otce nezletilých se oproti roku 2017, kdy uzavíral dohodu o výši výživného pro nezletilé, podstatně nezměnily. Pokud otec tvrdí, že jeho reálné příjmy se pohybují měsíčně kolem 35 000 Kč, odvolací soud uzavřel, že vzhledem ke skutečnosti, že otec náklady na podnikání odepisuje 60 % paušálem, se jeho příjmy pohybují kolem 38 000 Kč až 40 000 Kč měsíčně. Značné náklady nezletilých se přitom odvíjejí nikoliv od jejich běžných potřeb, ale jsou dány matkou vybranými volnočasovými aktivitami dětí. Rodiči odsouhlasené náklady na péči každého z nezletilých ve výši 15 000 Kč měsíčně překračují výrazně náklady na většinu dětské populace ve věku nezletilých a vzhledem k výši otcova příjmu bude nutno zvážit, zda by uspokojování mimoškolních zálib dětí nebylo možné pořídit za nižší náklady. K nejvýraznější změně poměrů došlo na straně matky nezletilých, jejíž mzda se zvýšila z částky kolem 52 000 Kč měsíčně na částku 65 000 Kč měsíčně. Odvolací soud konstatoval, že maje na mysli zákonný rámec pro stanovení výše výživného, je zjevné, že otec ani v roce 2017 ani v roce 2018 nedosahoval příjmů, které by mu dovolovaly platit výživné ve výši uzavřené dohody. Aktuální výše výživného představuje při třech vyživovacích povinnostech k nezletilým dětem zhruba třetinu otcova reálného příjmu. Snížením výživného na odvolacím soudem určené částky nedojde k ohrožení životní úrovně nezletilých, přičemž ani při přihlédnutí k osobní péči matky o nezletilé není prostor pro stanovení vyšších částek výživného.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry krajského soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Jak Ústavní soud předeslal, neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší civilním soudům. Jeho úkol nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přepočítával a vyhodnocoval adekvátnost výše výživného.
Odvolací soud posuzoval věc v kontextu všech zjištěných okolností a své závěry patřičně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Ze skutečnosti, že odvolací soud na základě doplnění dokazování rozhodne odlišně od soudu prvního stupně, nelze dovozovat porušení dvojinstančnosti řízení. Uvedený postup umožňuje ust. §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům soudu není z ústavního hlediska co vytknout. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu