ECLI:CZ:US:2020:1.US.3939.17.1
sp. zn. I. ÚS 3939/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti HASSO, spol. s r. o., se sídlem Ve svahu 482/5, Praha 4, IČ: 16735366, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3876/2017-942 ze dne 20. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Krom uvedeného nebyl dle stěžovatelky v tomto případě respektován též čl. 90 Ústavy České republiky.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí vzešlo z řízení o žalobě stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se proti žalovanému Ing. Bořivoji Paukovi (dále jen "vedlejší účastník") domáhala zaplacení částky 58 361,80 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka uvedený požadavek odvíjela od skutečnosti, že strany sporu byly v žalobou vymezeném období od 8. 6. 1998 do 31. 12. 1999 spoluvlastníky nemovitosti (nájemního domu) v B., nacházejícího se na adrese X, a to stěžovatelka s podílem 2/20, vedlejší účastník s podílem 17/20 a třetí osoba s podílem 1/20. Stěžovatelka původně užívala v předmětné nemovitosti určité nebytové prostory, nicméně po neshodách mezi spoluvlastníky, které vyústily k většinovému rozhodnutí o uzavření nové nájemní smlouvy na tyto prostory s odlišným nájemcem, byla stěžovatelka nucena je od 7. 6. 1998 opustit. V žalovaném období již nemovitost dle svého tvrzení užívat nemohla a současně ani neobdržela od vedlejšího účastníka žádný podíl z výnosů předmětné nemovitosti. Z tohoto titulu stěžovatelka evidovala za vedlejším účastníkem pohledávku ve výši 1 404 106,81 Kč, vůči níž si započetla svůj dluh ve výši 1 345 745 Kč, který jí vznikl ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s předchozím užíváním nebytových prostor, přičemž výslednou částku pak uplatnila v petitu své žaloby.
Městský soud v Brně (dále též "městský soud") jakožto soud prvního stupně rozsudkem č. j. 44 C 17/2000-790 ze dne 29. 5. 2013 (jednalo se o jeho v pořadí druhé rozhodnutí) danou žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 44 Co 444/2013-910 ze dne 15. 2. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nutno podotknout, že odvolací soud rovněž zaujímal ve věci stanovisko již podruhé, neboť jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 13. 5. 2015 byl na podkladě dovolání stěžovatelky zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3983/2015 ze dne 13. 1. 2016.
Nově vydaný rozsudek krajského soudu ze dne 15. 2. 2017 napadla stěžovatelka opětovně dovoláním, jež však Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 3876/2017-942 ze dne 20. 9. 2017 tentokrát odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud v odůvodnění přitom konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu jak se závazným právním názorem vysloveným v této věci, tak i s obecnou judikatorní praxí Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas se závěry dovolacího soudu, resp. všech ve věci rozhodujících soudů, které jí, coby spoluvlastníkovi nemovitosti, odepřely nárok na adekvátní podíl z výnosu domu jako náhradu za to, že byla z užívání předmětné nemovitosti majoritním vlastníkem vyloučena. Za absurdní označila stěžovatelka konstrukci předloženou Nejvyšším soudem, podle níž bylo její spoluvlastnické právo konzumováno tím, že figurovala jako spolupronajímatelka u většiny nájemních vztahů k prostorám v dané nemovitosti. Stěžovatelka upozornila, že taková kompenzace je fakticky bezcenná, neboť od nájemců v žalovaném období neobdržela žádný majetkový prospěch, naopak veškeré nájemné plynulo toliko do rukou vedlejšího účastníka. Ve vztahu ke zbývajícím prostorám v domě pak uzavíral nájemní smlouvy vedlejší účastník sám a v této části tak byla vyloučena z užívání nemovitosti, za což jí vedlejší účastník neuhradil rovněž ničeho. Z důvodů shora uvedených považovala proto stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu za nezákonné, přepjatě formalistické a porušující její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na majetek.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu spisového materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jmenovitě interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud přistupuje pouze tehdy, jestliže by jejich závěry byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
Ústavní soud v tomto smyslu řízení před obecnými soudy přezkoumal, ovšem vadu, jež by vyžadovala jeho ingerenci, nenalezl. Z jeho pohledu se obecné soudy uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatelky, resp. k odmítnutí jejího dovolání, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud nezjistil nic, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, a proto mu nepříslušelo jejich právní a skutkové úvahy jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s posouzením provedeným obecnými soudy neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Je rovněž třeba zdůraznit, že stěžovatelka vyčíslila svou pohledávku vůči vedlejšímu účastníkovi na částku 1 404 106,81 Kč, z níž částku 1 345 745 Kč započetla proti dluhu, který měla vůči vedlejšímu účastníkovi. Toto započtení nebylo vedlejším účastníkem ani obecnými soudy nikterak rozporováno. Celý spor byl tedy veden o to, zda stěžovatelce náleží o 58 361,81 Kč více, což byla v kontextu celkové sumy částka nepříliš významná. Ve světle řečeného nelze tak ani mít za to, že by zamítnutím stěžovatelčiny žaloby, resp. odmítnutím jejího dovolání, byl popřen její nárok podílet se na výnosech spojených s majetkem, jehož byla spoluvlastníkem.
Za daných okolností Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu