ECLI:CZ:US:2020:1.US.3963.19.1
sp. zn. I. ÚS 3963/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MIPL, spol. s r. o., se sídlem Uherský Brod, Šumická 2325, zastoupené JUDr. Danou Novákovou, advokátkou se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 54, proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 1. 2017 č. j. 5 C 98/2015-256, usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 10. 3 2017 č. j. 60 Co 54/2017-267, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 29 Cdo 2531/2018-321, usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 7. 2016 č. j. 5 C 98/2015-229 a proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 25. 10. 2016 č. j. 60 Co 311/2016-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 7. října 2015 č. j. 5 C 98/2015-192, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovaným zaplacení částky 6 651 613,- Kč. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nesvědčí aktivní legitimace, neboť se jedná o právnickou osobu, na kterou byl prohlášen konkurs, a podle ustanovení §246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), přešlo oprávnění "nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší stěžovatelce jako dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou, na insolvenčního správce".
Proti rozsudku soudu podala stěžovatelka odvolání. Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 28. ledna 2016 č. j. 5 C 98/2015-211 stěžovatelku vyzval, aby zaplatila soudní poplatek za odvolání ve výši 332 581 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka poplatek za odvolání neuhradila, Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 19. března 2016 č. j. 5 C 98/2015-215 odvolací řízení zastavil.
Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání, v němž namítala, že je od placení soudních poplatků osvobozena ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákona č. 549/1991 Sb.") Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 16. června 2016 č. j. 60 Co 166/2016-222 zrušil usnesení soudu prvního stupně (ze dne 19. března 2016) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Uherském Hradišti poté ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 7. 2016 č. j. 5 C 98/2015-229 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 25. 10. 2016 č. j. 60 Co 311/2016-251 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož jde v dané věci ze strany stěžovatelky o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když prohlášením konkursu na majetek stěžovatelky přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou na insolvenčního správce a předmětem řízení je majetek patřící do majetkové podstaty.
Podáním ze dne 22. prosince 2016 stěžovatelka opětovně požádala o přiznání osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 o. s. ř. a současně "doplnila žalobu o třetího žalovaného - insolvenčního správce Mgr. Jiřího Ostravského".
Usnesením ze dne 14. 1. 2017 č. j. 5 C 98/2015-256 Okresní soud v Uherském Hradišti zastavil řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku ze dne 7. října 2015 č. j. 5 C 98/2015-192, a to pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. K odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 10. března 2017 č. j. 60 Co 54/2017-267 tak, že zamítl návrh stěžovatelky "na přistoupení" insolvenčního správce Mgr. Jiřího Ostravského na straně žalované (výrok I.), zastavil řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků ze dne 22. prosince 2016 (výrok II.), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §92 odst. 1 a §216 odst. 1 o. s. ř. zdůraznil, že stěžovatelka v odvolacím řízení "nemůže navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník"; učiní-li tak, nemůže mít takový návrh "sledované právní účinky". Proto návrh stěžovatelky na přistoupení dalšího žalovaného do řízení zamítl. Odvolací soud dále - s odkazem na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 803/2011 a 29 Cdo 1924/2014 - zastavil řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků pro nedostatek podmínek řízení, spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté (§104 odst. 1 o. s. ř.). Potvrzující výrok ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení §9 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., když stěžovatelka, která nebyla ze zákona osvobozena od soudních poplatků, přes výzvu soudu soudní poplatek za odvolání nezaplatila.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu ze dne 10. března 2017 č. j. 60 Co 54/2017-267 podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a podrobně polemizuje se závěry soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Nesouhlasí jak se závěrem soudů, že jí nepřísluší osvobození od soudních poplatků ex lege podle ustanovení §11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., tak se závěrem o nedostatku její aktivní věcné legitimace k podání žaloby, jakož i o tom, že se v jejím případě jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání považuje ve světle jeho judikatury za exces.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a návrh odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti a v ní uvedených jednotlivých návrhů, je povinen zkoumat, zda tyto návrhy splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 7. 2016 č. j. 5 C 98/2015-229 a usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 25. 10. 2016 č. j. 60 Co 311/2016-251 k takovému závěru nedospěl, neboť ve vztahu k těmto usnesením je ústavní stížnost podána opožděně.
Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 citovaného zákona lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku v případě, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Předmětný návrh byl dodán Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2019. Z výše uvedeného vyplývá, že ve vztahu k uvedeným rozhodnutím jde o návrh opožděný, neboť je zjevné, že lhůta dvou měsíců k jeho podání marně uplynula. Ústavní soud proto návrh v této části odmítl jako podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Pokud jde o usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 1. 2017 č. j. 5 C 98/2015-256, usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 10. března 2017 č. j. 60 Co 54/2017-267 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 29 Cdo 2531/2018-321 Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh v této části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Soudy své závěry patřičně odůvodnily a uvedly, na základě jakých úvah k nim dospěly a jaké právní předpisy aplikovaly.
Ústavní soud dále připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu