ECLI:CZ:US:2020:1.US.397.18.1
sp. zn. I. ÚS 397/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Jitky Routkové, zastoupené Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 25, 101 00 Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5197/2017-604 ze dne 15. 11. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 30 Co 172/2015-551 ze dne 3. 4. 2017 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 30 C 172/2015-558 ze dne 5. 6. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Liberci rozsudkem č. j. 33 C 26/2011-319 ze dne 20. 11. 2014, ve znění opravného usnesení č. j. 33 C 26/2011-321 ze dne 11. 2. 2015, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že vlastníkem ve výrokové části rozsudku blíže označených pozemků je statutární město Liberec. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu, v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že výklad soudů o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví obecních pozemků vyplývá z nesprávného hodnocení skutkových zjištění. Nadto jejich podstatná část byla dle jejího názoru prováděna až v režimu neúplné apelace. Teprve od krajského soudu se dle svých slov dozvěděla důvody absence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Tím jí však mělo být upřeno právo na dvojinstančnost řízení. Stěžovatelka dále namítla, že napadená soudní rozhodnutí postrádají náležité odůvodnění a jsou celkově nesrozumitelná. Soudy dle jejího mínění nehodnotí všechny skutkové okolnosti a důkazy, které v řízení vyšly najevo, přičemž do svých sofistikovaných konstrukcí účelově zahrnují pouze některé pro ně výhodné argumenty. Nejvyššímu soudu stěžovatelka též vytkla, že se jednak řádně nevypořádal s dovolacími námitkami, jednak se odchýlil od své dosavadní judikatury, jakož i judikatury Ústavního soudu, ačkoli důvody pro takovou judikaturní změnu řádně neodůvodnil. Stěžovatelka má tak za to, že soudy neposkytly ochranu jejímu majetku. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích stěžovatelkou vytýkané vady neshledal. Nejvyšší soud vědomě nereagoval na veškeré výhrady vznesené v dovolání, neboť ve shodě s úvahami krajského soudu dospěl k závěru, že určovací žaloba nemohla být úspěšná ve světle skutkových zjištění vztahujících se ke způsobu, jakým stěžovatelka projevila zájem o koupi předmětných nemovitostí (resp. ve skutečnosti pouze jednoho pozemku). Nejvyšší soud nepochybil, pakliže se již zbylou stěžovatelčinou argumentací (např. o tom, zda na daném pozemku druhý žalovaný staví tzv. černou stavbu aj.), která s okolnostmi nabídky úžeji nesouvisela, nezabýval, protože by to na výsledku řízení nemohlo nic změnit. Naopak nevypořádáním těchto námitek dovolací soud postupoval v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení, aniž zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud rovněž nemohl rozumně dospět k závěru, že by se Nejvyšší soud svým rozhodnutím zpronevěřil své vlastní judikatuře či judikatuře Ústavního soudu. Nelze totiž přehlédnout, že pro výsledek sporu bylo v dané věci stěžejní hodnocení skutkového stavu, na jehož základě soudy dovodily, že stěžovatelka z objektivního hlediska neučinila řádnou a vážně míněnou nabídku, kterou by bylo město muselo vzít v úvahu, v důsledku čehož jí již proto nemohl svědčit naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví, a proto současně nebyla ani aktivně legitimovanou k podání takové žaloby. Přitom hodnocení zmíněných skutkových okolností je v dané věci jedinečné, takže napadená rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, na niž stěžovatelka v této spojitosti odkazuje, nekolidují, jelikož skutkové okolnosti věcí řešených těmito judikáty se podstatně odlišují.
Ústavní soud nezjistil ústavně relevantní nedostatky ani v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Krajský soud zřetelně a přehledně vyložil, že stěžovatelka sice zájem o koupi pozemku vůči žalovanému městu projevila, avšak neučinila žádnou konkrétní nabídku, kterou by bylo možno porovnat s ostatními a jíž by se tedy město mělo povinnost před realizací napadené transakce zabývat. Odvolací soud k tomu dodal, že po poskytnutí informace odborem rozvojových projektů v reakci na projevený zájem o koupi už stěžovatelka žádné další kroky směřující k jejímu uskutečnění nepodnikla (viz str. 10 rozsudku krajského soudu). Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za nesrozumitelné. Dalším podstatným důvodem, proč odvolací soud žalobě stěžovatelky nevyhověl, byl značný časový odstup mezi projeveným zájmem stěžovatelky, resp. záhy realizovaným prodejem nemovitosti a podáním určovací žaloby v trvání přibližně pěti let. Úvaha soudu, že stěžovatelka pro takové počínání neuvedla dostatečně silné objektivní důvody, není dle názoru Ústavního soudu nepřiměřená. Stěžovatelka sice tuto prodlevu vysvětluje shromažďováním materiálů a poznatků týkajících se prodeje městského majetku, jakož i náročností a složitostí související právní problematiky, nicméně odvolací soud těmto tvrzením nepřisvědčil. Poukázal na to, že z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka během této doby průběžně využívala řadu nástrojů veřejného práva, včetně trestněprávních, aby dosáhla svého cíle, tedy revize postupu města při dispozicích se svým majetkem. Fakticky teprve po jejich bezvýsledném vyčerpání se uchýlila k řešení věci soukromoprávní cestou.
Dospěl-li za této situace krajský soud k závěru, že podaná žaloba nesměřuje k ochraně porušeného subjektivního práva a že poskytnutí ochrany právu stěžovatelky by představovalo nepřiměřený zásah do práv druhého žalovaného (nabyvatele dotčeného pozemku), nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Odvolací soud totiž v tomto ohledu byl povinen, právě i s ohledem na vzpomínaný časový odstup, zvážit ochranu vlastnického práva druhého žalovaného mimo jiné i z pohledu ústavního požadavku na právní jistotu osob v právních vztazích.
Ústavní soud má za to, že soudy se žádného excesu nedopustily a svá rozhodnutí založily na ústavně přijatelných závěrech. Konečně je třeba též zmínit, že v dané věci nemohlo dojít k zásahu do vlastnictví stěžovatelky (jemuž soudy měly dle jejího názoru poskytnout ochranu), poněvadž určovací žalobou nesledovala odstranění nejistoty ve vlastních právních vztazích, nýbrž své právo dovozovala výlučně z možnosti majetek nabýt v případném nabídkovém řízení ze strany města. Na tyto případy však ochrana vlastnického práva, zakotvená v čl. 11 Listiny, nedopadá.
Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu