ECLI:CZ:US:2020:1.US.3980.19.1
sp. zn. I. ÚS 3980/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019, č. j. 22 Cdo 1221/2019-332, Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2018, č. j. 23Co 428/2018-308, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 30 C 61/2016-292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných soudních rozhodnutí, jimiž mělo být společně zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv, a to do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Prvostupňový soud nejprve rozhodl tak, že se zastavuje odvolací řízení (výrok č. I.) a že je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni v daném řízení k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok č. II.). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasné odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2018 č. j. 23 Co 428/2018-308 tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje (výrok č. I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok č. II.). Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatele odmítl.
3. K porušení práv stěžovatele mělo konkrétně dojít tím, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky. Odůvodnění jeho usnesení je nadto nedostatečné a nepřezkoumatelné, právo na dostatečné odůvodnění přitom stanovuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu. Taktéž nižší soudy podle stěžovatele pochybily, když při projednání žaloby o určení vlastnického práva (a následného odvolání) dospěly k závěru, že v daném případě byly splněny podmínky pro zastavení řízení s odůvodněním usnesení, že ve své poslední žádosti o osvobození od soudních poplatků stěžovatel neuvádí žádné podstatné skutečnosti, které by se týkaly změny jeho majetkových poměrů.
4. Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně žalovaného stěžovatele vyzval usnesením ze dne 24. 9. 2018, č. j. 30 C 61/2016-271, v souladu s usnesením ze dne 24. 9. 2018, č. j. 30 C 61/2016-269, k zaplacení poplatku za podané odvolání ve lhůtě 15 dnů a zároveň jej poučil, že po marném uplynutí lhůty odvolací řízení zastaví. Obě usnesení byla právnímu zástupci žalovaného doručena dne 25. 9. 2018, řízení o návrhu žalovaného na osvobození bylo pravomocně zastaveno ke dni 26. 10. 2018 a soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě (do 12. 11. 2018) zaplacen nebyl. Soud tak postupoval v souladu s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a odvolací řízení zastavil.
5. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně, když řízení zastavil, a nezasílal opětovně stěžovateli výzvu k úhradě soudního poplatku. Poukázal na to, že taková výzva byla právnímu zástupci žalobce zaslána již třikrát. Stěžovatel tímto sledoval spíše toliko oddálení splnění své poplatkové povinnosti, neboť na základě opakovaných žádostí o osvobození (celkem třech) uplatňoval vždy totožná skutková tvrzení a okolnosti k jeho tvrzené nepříznivé majetkové situaci. Odvolací soud měl za to, že další doručení výzvy k úhradě po vydání usnesení odvolacího soudu č. j. 23 Co 358/2018-288, resp. po právní moci tohoto usnesení (26. 10. 2018), by představovalo nepřípustný formalismus, neboť stěžovatel byl třikrát vyzván k úhradě soudního poplatku a výzvy byly řádně doručeny. Opakované žádosti o přiznání osvobození, ke kterým žalovaný nedokládal potřebné skutečnosti, hodnotil odvolací soud jako zjevně obstrukční postup sledující oddálení splnění jeho povinnosti v situaci, kdy nebyly dány podmínky pro přiznání osvobození podle §138 o. s. ř. Soud prvního stupně tak podle odvolací instance nezatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné právní posouzení věci, a jež by znamenala porušení práva na spravedlivý proces. Ani Nejvyšší soud posléze stěžovateli nepřisvědčil.
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Otázka přezkoumatelnosti usnesení Nejvyššího soudu přednesená stěžovatelem, nebylo s to založit přípustnost jeho stížnosti. Již z povahy věci je jasné, že rozsah odůvodnění je vždy otázkou hledání míry (a jak plyne z níže uvedené judikatury, totožný názor zastává vedle vrcholných soudů i sám Ústavní soud). Jestliže stěžovatel nastínil ve svém dovolání otázku, která je ve své podstatě právně jednoduchá, není třeba od soudu očekávat odpověď rozsáhlého odůvodnění. Podstatné je, že Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vylíčil podstatu právního názoru, pro který nemohla stěžovatelem přednesená otázka meritorní projednání dovolání založit.
10. Jak již bylo uvedeno, skutečnost, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry, deklaruje i Ústavní soud. Podle jeho judikatury zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat dokonce i odpovědi implicitní [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)].
11. Co se týče přednesené dovolací otázky, podle Nejvyššího se nižší soudy od nálezu Ústavního soudu dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15, ve skutečnosti neodchýlily, neboť se v dané věci jednalo o odlišný skutkový stav. Ústavní soud totiž hodnotil situaci, v níž soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, aniž rozhodl o žádosti o osvobození od něj. V dané věci však byl stěžovatel třikrát vyzván k úhradě soudního poplatku, a opakovaně na výzvu reagoval podáním neúspěšné žádosti o osvobození, ve kterých (celkem třikrát) uváděl stále totéž, což vedlo k zastavení řízení o osvobození pro překážku rozhodnuté věci.
12. Ani podle rozhodujícího senátu v této věci nebyla za této situace úvaha odvolacího soudu o tom, že postup stěžovatele byl obstrukční a sledoval pouze oddálení splnění jeho zákonné povinnosti zjevně nepřiměřená.
13. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
14. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 Listiny či čl. 6 Úmluvy.
15. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu