ECLI:CZ:US:2020:1.US.3986.19.1
sp. zn. I. ÚS 3986/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ludi Šabatové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem Táborská 966, Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 30 C 165/2012-683 ze dne 11. 5. 2017, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 262/2017-749 ze dne 7. 3. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2782/2019-788 ze dne 18. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 12. 2019, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích (dále též "okresní soud") domáhala proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu SCHZ zaplacení částky 65 280 Kč s příslušenstvím. Dle stěžovatelky se mělo jednat o bezdůvodné obohacení, jež získal žalovaný tím, že jí nevyplatil přeplatky na nájmu a službách spojených s užíváním bytu za roky 2005 až 2010. Okresní soud provedl ve věci dokazování, načež vydal rozsudek č. j. 30 C 165/2012-683 ze dne 11. 5. 2017, jímž podanou žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem následně na podkladě odvolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 11 Co 262/2017-749 ze dne 7. 3. 2019 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potud, že výše nákladů, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit žalovanému, činí částku 57 274,55 Kč a je splatná ve lhůtě 3 měsíců, jinak jej ve zbytku tohoto výroku, jakož i ve výroku I. o věci samé potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nákladech státu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojila stěžovatelka dále dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 2782/2019-788 ze dne 18. 9. 2019 odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění konstatoval, že dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení nebylo možno pro tuto vadu pokračovat.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti podrobila obsáhlé kritice rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, s jejichž závěry, že došlo k promlčení části jejího nároku a ve zbytku je nedůvodný, důrazně nesouhlasila. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve vztahu k němu stěžovatelka žádnou argumentaci nepředložila.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah listinného materiálu, načež shledal, že ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, neopodstatněná.
Po prostudování obsahu dovolání, které si za tím účelem vyžádal, se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v dovolání nijak nevymezila předpoklady jeho přípustnosti, jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Reagoval-li Nejvyšší soud na danou situaci tak, že podané dovolání odmítl, což řádně odůvodnil, nelze mu z ústavně právního hlediska nic vytknout (k tomu blíže srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2782/2019-788 ze dne 18. 9. 2019, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Současně platí, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv vyčerpal efektivně, tj. procesně správným způsobem, se všemi zákonnými náležitostmi.
V posuzované věci k naplnění dané podmínky zjevně nedošlo, jestliže dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro vady. Nastalou situaci přitom nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovatelce plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ani neumožnila.
S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud stížnostní návrh v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 30 C 165/2012-683 ze dne 11. 5. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 262/2017-749 ze dne 7. 3. 2019 odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu