ECLI:CZ:US:2020:1.US.399.20.1
sp. zn. I. ÚS 399/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OLEO CHEMICAL, a.s. Holušická 2221/3, Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, Pařížská 68/9, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, č. j. 10 Afs 177/2019-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 2. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka obchodovala ve sporných obdobích roku 2011 s metylesterem řepkového oleje. Specializovaný finanční úřad vydal dne 16. 9. 2015 deset dodatečných platebních výměrů na DPH za zdaňovací období měsíců leden - červenec 2011, září 2011, listopad a prosinec 2011. Správce daně těmito dodatečnými platebními výměry stěžovatelce doměřil DPH z důvodu, že jí neuznal uplatněné nároky na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od společnosti UNICHEMOIL, s.r.o., DRACOPPER s.r.o. a RAVAK a.s. V případě plnění přijatých od společností UNICHEMOIL, s.r.o. a DRACOPPER s.r.o. posoudily daňové orgány nároky jako neoprávněné, neboť stěžovatelka měla nebo mohla vědět, že daná plnění jsou součástí řetězce transakcí zasaženého podvodem na dani. V případě plnění přijatého od společnosti RAVAK posoudily daňové orgány nárok jako neoprávněný z důvodu, že přijaté plnění je třeba kvalifikovat jako finanční činnost dle §54 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"), a tudíž jako plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně. Dále správce daně stěžovatelce doměřil DPH z uskutečněných zdanitelných plnění pro společnost RAVAK a.s. v měsících listopadu a prosinci 2011 spočívajících ve skladování surovin a výrobků, která stěžovatelka daňovým orgánům nepřiznala.
Shora uvedeným závěrům správních orgánů se stěžovatelka bránila u Městského soudu v Praze správní žalobou, která však byla rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 11 Af 66/2016-54 zamítnuta. Stejně tak byla zamítnuta i následně podaná kasační stížnost, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, č. j. 10 Afs 177/2019-71. Tento rozsudek napadla stěžovatelka předmětnou ústavní stížností, v níž tvrdí, že v její věci došlo k zásahu do práv, jež jsou jí garantovány čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporovala názor správce daně, že musela a měla vědět, že se účastní transakcí v řetězci, který je zasažen podvodem. Přitom v legislativních podmínkách období 2011 činila stěžovatelka dostatečná opatření, aby se do problematického řetězce nedostala. Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by surovinu nakupovala za nezvykle nízkou cenu. Stejně tak nesouhlasí se zpochybňováním provedených zálohových plateb dodavatelům, které byly v podmínkách roku 2011 běžné. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s tím, jak správní orgány a posléze obecné soudy hodnotily výpověď Karla Mayera a dalších svědků. Podle jejího názoru bylo nezbytné některé výpovědi opakovat, a to za účelem vyjasnění nesrovnalostí. Správce daně odmítl vyslechnout účetního přímého dodavatele - společnosti DRACOPPER s.r.o., pana Daniela Hatinu. S tím bylo často v rámci administrace dodávek jednáno a s okolnostmi obchodu včetně dodavatelských vztahů s dalším poddodavatelem byl pravděpodobně obeznámen. Stěžovatelka je toho názoru, že tento svědek mohl zásadním způsobem přispět ke zjištění řádného skutkového stavu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
V projednávané věci vznesla stěžovatelka celou řadu námitek, s nimiž se ústavně konformním způsobem vypořádal již Nejvyšší správní soud resp. Městský soud v Praze. Obecné soudy se relativně podrobně věnovaly otázce, zda stěžovatelka musela či měla vědět, že se účastní transakcí v řetězci, který je zasažen podvodem. Z odůvodnění Městského soudu se podává, že tento se okolnostmi případu zabýval v širším kontextu a vzal v potaz celkovou situaci na trhu, způsob kontaktování osob v řetězci, jakož i samotný způsob obchodování. Dále považoval za nestandardní to, že nikdy nedošlo k osobnímu setkání s jednatelem společnosti UNICHEMOIL s.r.o. To platí zvláště pak za situace, kdy se jednalo o vyšší finanční částky a jednatel obchodního partnera je svým bydlištěm evidován na adrese městského úřadu. Městský soud v Praze se dále zabýval cenou za zboží, kdy v rámci řetězce docházelo k jejímu umělému snižování, zboží měnilo majitele několikrát během 24 hodin, subjekty v řetězcích neprováděly atesty kvality. V podrobnostech lze odkázat na rozsudek městského soudu, zejména pak odst. 86.
Pokud stěžovatelka napadá otázku připuštění výslechů pana Mayera nebo pana Hatiny, je třeba poukázat na skutečnost, že je to především obecný soud, kdo v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést a nakolik se jeví návrhy stran doplnění dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou ta skutečnost, zda se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, jež byly účastníkem řízení navrženy a soudy se s jejich neprovedením nijak nevypořádaly. O takovou situaci se v předmětném případě nejedná, neboť městský soud se s takto navrženým důkazem vyrovnal v případě svědka Mayera v odst. 102 a 108 a v případě svědka Hatiny v odst. 122 a násl. Námitku stěžovatelky nepřehlédl ani Nejvyšší správní soud, jež se jí věnoval v odstavci 19 - 20.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je ústavně konformní, a proto předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu