ECLI:CZ:US:2020:1.US.4001.19.1
sp. zn. I. ÚS 4001/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Z. S., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Týnská 1053/21, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2019 č. j. 2 ZT 145/2018-77 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení obecné kriminality ze dne 15. 6. 2018 č. j. KRPA-118694-70/TČ-2017-001173-1-PŠ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro dva přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku a dvou přečinů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení označeného usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "státní zástupce"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v napadeném usnesení policejního bylo uvedeno obvinění ze spáchání přečinu "porušování osobní svobody porušování domovní svobody". Uvádí, že trestní zákoník neobsahuje žádný trestný čin, který by byl takto pojmenován. Zdůrazňuje, že pokud v usnesení o zahájení trestního stíhání není konkrétním způsobem vyjádřeno, v jakých skutečnostech je spatřováno naplnění znaků konkrétního trestného činu, představuje to porušení práva na obhajobu. Na podporu tohoto tvrzení odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2258/14. Jestliže tedy napadené usnesení obsahuje označení neexistujícího trestného činu, jde podle něj o závažnou vadu přípravného řízení. Má za to, že státní zástupce toto pochybení bagatelizoval.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší po věcné stránce jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud uznává, že napadené usnesení policejního orgánu skutečně obsahuje označení jednoho z trestných činů, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, jako "přečin porušování osobní svobody porušování domovní svobody". Jde tedy o zjevnou nesprávnost, protože žádný takto pojmenovaný trestný čin v trestním zákoníku není obsažen.
Ústavní soud se však zároveň ztotožňuje s názorem státního zástupce, který konstatoval, že vedle tohoto označení je v usnesení policejního orgánu uveden odkaz na ustanovení §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, které tento trestný čin jednoznačně definuje, takže v daném případě jde o zřejmou chybu v psaní, na níž bude policejní orgán upozorněn, aby ji napravil.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v názoru, že uvedené pochybení ve svém důsledku představuje porušení práva na obhajobu. Napadené usnesení policejního orgánu totiž jednoznačně popisuje skutky, v nichž je spatřováno spáchání trestných činů a pro něž je trestní stíhání zahajováno. Kromě správného uvedení příslušného zákonného ustanovení je na č. l. 3 napadeného usnesení policejního orgánu jednoznačně vymezeno, že popsaným jednáním stěžovatel "neoprávněně vnikl do obydlí jiného, překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí". Policejní orgán tedy správně citoval relevantní části základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody. Z obsahu napadeného usnesení je tedy jasně patrné, že trestní stíhání bylo zahájeno (mimo jiné) pro přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.
Závěry vyplývající z nálezu sp. zn. II. ÚS 2258/14, na nějž stěžovatel odkazuje, na posuzovaný případ dopadat nemohou. V této věci totiž došlo k nesprávnému právnímu posouzení stíhaného skutku, když byl tento skutek posuzován podle jiného zákonného ustanovení, než jak posuzován být měl. V nyní projednávaném případě však jsou stíhané skutky posuzovány podle správných ustanovení trestního zákoníku, v důsledku písařské chyby došlo pouze ke zkomolení názvu jednoho z trestných činů. To ovšem bylo - jak již bylo uvedeno - kompenzováno odkazem na správná zákonná ustanovení a správnou citací relevantní části skutkových podstat trestného činu porušování domovní svobody.
Ústavní soud uzavírá, že uvedené pochybení policejního orgánu, tj. zkomolení názvu jednoho ze stíhaných trestných činů, nebylo způsobilé signifikantním způsobem omezit možnosti obhajoby stěžovatele proti vznesenému obvinění, neboť z napadeného usnesení dostatečně jasně vyplývalo, pro jaké skutky a pro jaké trestné činy bylo trestní stíhání zahájeno.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu