ECLI:CZ:US:2020:1.US.401.20.1
sp. zn. I. ÚS 401/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Vaňka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019 č. j. 27 Cdo 2363/2019-272, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016 č. j. 14 Cmo 349/2015-182, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2016 č. j. 14 Cmo 349/2015-198, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 č. j. 81 Cm 323/2014-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Agrobanka Praha, a. s. v likvidaci (dále jen "společnost") ze dne 24. 9. 2014, přijatých pod bodem 4. (výroky I. a II.) a pod bodem 5. (výroky I. až X.). Vrchní soud v Praze napadeným usnesením (v příslušném znění) rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle kterého se akcionáři mohou domáhat vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (zásadně) toliko z důvodů, které byly uplatněny formou protestu na valné hromadě [§424 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), (dále jen "zákon č. 90/2012 Sb."], je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Soud především zdůraznil, že stěžovatel je (stejně jako ostatní společníci) omezen pravidly upravenými v §192 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb. a akcionáři se mohou domáhat vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady toliko z důvodů, které byly uplatněny formou protestu na valné hromadě (§424 zákona č. 90/2012 Sb.). Akcionář, který vznáší protest proti usnesení valné hromady, musí uvést důvody, pro které má za to, že určité usnesení valné hromady odporuje právním předpisům či stanovám společnosti. Neplatnosti usnesení valné hromady se následně může domáhat toliko z důvodů, které on sám (popř. jiná oprávněná osoba) uplatnil formou protestu (s výjimkami určenými ustanovením §424 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb.). V řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (zahájeném návrhem některého z akcionářů) tedy soud může posuzovat platnost napadeného usnesení toliko z důvodů, které byly uplatněny formou protestu některou z oprávněných osob. K názoru stěžovatele, že "na akcionáře nelze klást (...) příliš vysoké formální požadavky ohledně specifikace či precizace důvodů při podávání protestu" dovolací soud uvedl, že k naplnění účelu protestu postačí, když akcionář okolnosti, v nichž spatřuje rozpor usnesení valné hromady s právními předpisy či stanovami, uvede stručně. V souzené věci, kdy stěžovatel na jednání valné hromady společnosti konaném dne 24. 9. 2014 uplatnil formou protestu jediný důvod, a to nesouhlas s pořadím hlasování o jednotlivých návrzích, mohl soud v projednávané věci posuzovat platnost napadených usnesení valné hromady toliko z tohoto důvodu. Z jiných v návrhu uplatněných důvodů by bylo možné posuzovat platnost napadených usnesení toliko tehdy, pokud by byla naplněna některá z výjimek upravených v §424 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb.; to však stěžovatel ani netvrdí. Ostatně napadené rozhodnutí nespočívá na řešení otázky "formy protestu", dovolání přípustným tedy nečiní ani posouzení formy protestu (§237 o. s. ř.). Přípustným dovolání konečně nečiní ani námitka, podle níž stěžovatel "protest proti bodu 4. a 5. usnesení valné hromady podal", a to již proto, že není zřejmé, jakou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá, stěžovatel v souvislosti s ní předestírá Nejvyššímu soudu k řešení, ani jaký z předpokladů přípustnosti dovolání by měl být ve vztahu k takové otázce naplněn. Chce-li touto námitkou dovolatel sdělit, že podal i jiný protest, než se podává ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pak jen brojí proti skutkovým závěrům těchto soudů a uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle shrnul skutkové okolnosti souzené věci a dosavadní procesní vývoj a obdobně jako v dovolání spatřuje důvody pro neplatnost rozhodnutí valné hromady společnosti ze dne 24. 9. 2014 v tom, zda byl podán (formou a obsahem) řádný protest a možnost vyjádření ke všem otázkám pořadu jednání valné hromady.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud připomíná, že již krajský a vrchní soud adekvátně vypořádaly všechny stěžovatelem tvrzené procesní vady, poukázaly na povahu protestu podle §424 zákona č. 90/2012 Sb. a jeho důsledky pro přezkum platnosti usnesení valné hromady společnosti. Závěr Městského soudu v Praze o postupu hlasování, kdy bylo hlasováno nejprve o návrhu předloženém představenstvem, je správný a důvod pro vyslovení neplatnosti valné hromady dán nebyl. Obdobně Vrchní soud v Praze poukázal na to, že v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady jsou relevantní pouze hlediska §428 zákona č. 90/2012 Sb. a §259 o. z., a to jen z důvodů vymezených v protestu. Stěžovatelem dovozovaná neplatnost smlouvy o prodeji podniku z roku 1998 nemá z pohledu §424 zákona č. 90/2012 Sb. a §259 o. z. právní relevanci, stejně jako dohoda o narovnání řešící otázku kompenzace akcionářům společnosti. Ústavní soud konstatuje, že argumentace odvolacího soudu je ve vztahu k přijatým závěrům jasná a úplná. Akceptovatelný je také závěr Nejvyššího soudu, že dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel uvádí v podstatě totožné námitky, které uplatnil ve svém návrhu i odvolání, jimiž se soudy podrobně zabývaly. Argumentace stěžovatele však obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatel se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelenou a přiléhavou argumentaci dovolacího soudu a jim uváděnou judikaturu považuje za adekvátní dané věci.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu