ECLI:CZ:US:2020:1.US.4055.19.1
sp. zn. I. ÚS 4055/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti, kterou podal Rastislav Fefko, zastoupený Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 244/2019-85 ze dne 18. října 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Namítá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Finanční úřad pro Liberecký kraj ("správce daně") rozhodnutím ze dne 26. 6. 2017 zamítl podle §37 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, stěžovatelovu žádost o navrácení lhůty v předešlý stav ve smyslu §37 odst. 1 daňového řádu. Následné odvolání zamítlo Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) jako nedůvodné.
3. Stěžovatel se poté bránil před správními soudy. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec nejprve dovodil, že v případě žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 odst. 1 daňového řádu se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, které je podle §70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."), vyloučeno ze soudního přezkumu. Proto žalobu stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. odmítl usnesením ze dne 14. 5. 2019, č. j. 59 Af 12/2018 - 60.
4. Rozhodnou právní otázku, tj. předběžnou povahu napadeného správního rozhodnutí a výluku ze soudního přezkumu, posléze shodně posoudil rovněž Nejvyšší správní soud a v záhlaví specifikovaným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl. Odkázal přitom na četnou judikaturu správních soudů.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Stěžovatel nejprve rekapituloval své kasační námitky. Rozporuje závěr správních soudů o tom, že je rozhodnutí o navrácení lhůty v předešlý stav podle §37 odst. 2 daňového řádu rozhodnutím předběžné povahy, proti němuž není možné brojit opravnými prostředky a správní žalobou. Nejvyšší správní soud se přitom v odůvodnění napadeného rozsudku s námitkami stěžovatele vypořádal nedostatečně.
6. Závěry kasačního soudu jsou protiústavní, neboť ve svém důsledku vedou k odepření práva na přístup k soudu. Judikatura, na kterou kasační soud odkázal, byla v dané věci nepřípadná, resp. soud se dopustil nepřípustné analogie. Daňový řád má pro účastníky daleko citelnější důsledky, než instituty zakotvené správním řádem a dále rozvinuté judikaturou, kterou v daném případě kasační soud nepřípustně aplikoval. Výsledné soudní rozhodnutí je pak v rozporu s principy právního státu, právní jistoty a s ní spojenou předvídatelností právního řádu.
7. V této souvislosti stěžovatel (stejně jako před Nevyšším správním soudem) i ve své ústavní stížnosti upozornil, že podal několik správních žalob, přičemž Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 16. 5. 2019, č. j. 31 Af 101/2017 - 51, rozhodoval o skutkově a právně shodné otázce zcela odlišně, kdy správní žalobu projednal a meritorně o ní rozhodl. Z tohoto závěru dle stěžovatele vyplývá, že rozhodnutí o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 daňového řádu nenaplňuje podmínky rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. Rozdílný postup soudů je porušením ústavního principu, zásady předvídatelnosti práva a legitimního očekávání.
8. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
III. Hodnocení Ústavním soudem
9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný. Stížnost je přípustná, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Ústavní soud se proto v tomto rozsahu mohl návrhem dále zabývat.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
11. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavní soud neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. odepření přístupu k soudu, v daném případě neshledal.
13. Samotná Ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před kasačním soudem. Ten se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Rozsah odůvodnění rozsudku kasačního soudu přitom nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces. K tomu lze konstatovat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)].
14. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
15. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že správce daně vydal dne 26. 5. 2016 platební výměr na úrok z prodlení za zdaňovací období roku 2010, který byl doručen do datové schránky stěžovatele dne 18. 6. 2016. Dne 6. 9. 2016 vydal správce daně rozhodnutí o zřízení zástavního práva, které bylo doručeno do datové schránky stěžovatele dne 18. 9. 2016. Podáním ze dne 2. 11. 2016 se stěžovatel domáhal navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 odst. 1 daňového řádu a určení neúčinnosti doručení dle §48 odst. 1 a 2 daňového řádu. Žádost odůvodnil tím, že utrpěl při nehodě dne 21. 5. 2016 silný otřes mozku, přičemž byl postižen retrográdní amnézií, v důsledku čehož zapomněl, že si dne 11. 4. 2016 zřídil datovou schránku, přičemž tuto skutečnost zjistil náhodně teprve dne 21. 9. 2016. Správce daně rozhodnutím ze dne 26. 6. 2017 žádost stěžovatele o navrácení lhůty v předešlý stav zamítl. Vedlejší účastník odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.
16. V nyní projednávaném případě bylo klíčové, zda rozhodnutí správce daně o žádosti účastníka o navrácení lhůty v předešlý stav podléhá soudnímu přezkumu, či zda je samostatně ze soudního přezkumu vyloučeno, neb se jedná o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s.
17. Nejvyšší správní soud v této souvislosti nepochybil, když si ve formulování právních závěrů týkajících se rozhodné otázky navrácení lhůty v předešlý stav ve smyslu §37 odst. 1 daňového řádu vypomohl judikaturou vztahující se k institutu navrácení v předešlý stav dle §41 správního řádu. Jakkoliv se nad tím stěžovatel pozastavuje, podstatou záměru Nejvyššího správního soudu bylo přezkoumatelným způsobem vyložit naplnění časové, věcné a osobní podmínky pro rozhodnutí předběžné povahy. I podle Ústavního soudu je institut prominutí zmeškání lhůty podle správního řádu obdobný institutu žádosti o navrácení lhůty dle daňového řádu. Z judikatury, která se jej týká, lze proto vycházet rovněž v případě stěžovatele a v tomto ohledu neshledal Ústavní soud úvahu kasačního soudu nepřípadnou.
18. Stran dle stěžovatele rozkolísané judikatury krajských soudů je zjevné, že právě Nejvyšší správní soud je jejím sjednotitelem, a to ze zákona (§12 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud stojí na vrcholu pyramidy správních soudů, a proto jeho úkolem není jen poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům podle čl. 90 Ústavy (a §2 s. ř. s.), ale také zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování správních soudů. Pakliže existují předešlá rozhodnutí nižších soudů, která v minulosti připustila tatáž správní rozhodnutí, jež jsou předmětem nyní projednávané věci, k meritornímu přezkumu, aniž by je kvalifikovala jako rozhodnutí předběžné povahy, optikou nynějšího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze vnímat závěry v nich vyslovené jako překonané. Stěžovatel se jich tak již nemůže dovolávat.
19. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu