ECLI:CZ:US:2020:1.US.4061.19.1
sp. zn. I. ÚS 4061/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Moniky Marcinové a 2) Martina Martinovského, zastoupených Mgr. Magdalenou Rudolfovou, advokátkou se sídlem Zátkovo nábř. 448/7, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 2 C 149/2017-193 ze dne 9. 7. 2019, ve znění opravného usnesení č. j. 2 C 149/2017-232 ze dne 22. 11. 2019, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1422/2019-225 ze dne 7. 11. 2019, ve znění doplňujícího usnesení č. j. 19 Co 1422/2019-230 ze dne 15. 11. 2019 a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelé současně navrhovali, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 2 C 149/2017-193 ze dne 9. 7. 2019, ve znění opravného usnesení č. j. 2 C 149/2017-232 ze dne 22. 11. 2019, Okresní soud v Prachaticích (dále též "okresní soud") uložil stěžovatelům v roli žalovaných zaplatit žalobkyni Janě Pátkové (dále jen "vedlejší účastnice") částku 44 091 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 2 871 Kč s příslušenstvím pak žalobu zamítl (výrok II.). Stěžovatele v návaznosti na to okresní soud zavázal k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice ve výši 47 927,60 Kč (výrok III.) a k náhradě nákladů státu ve výši 1 680,28 Kč (výrok V.). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit na nákladech státu částku 107,25 Kč (výrok IV.).
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 19 Co 1422/2019-225 ze dne 7. 11. 2019, ve znění doplňujícího usnesení č. j. 19 Co 1422/2019-230 ze dne 15. 11. 2019, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil, načež každému ze stěžovatelů uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 200 Kč.
Obecné soudy takto rozhodly o vedlejší účastnicí uplatněném nároku na náhradu nákladů, jež jakožto pronajímatelka bytové jednotky vynaložila dle ustanovení §2267 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), na odstranění škod, které vznikly za trvání nájmu stěžovatelů k bytu, a za něž jmenovaní tudíž nesou odpovědnost.
Stěžovatelé se s popsaným výsledkem řízení neztotožnili. V ústavní stížnosti se předně vymezili proti závěru obecných soudů, že byla založena jejich solidární odpovědnost za škodu dle ustanovení §2915 odst. 1 OZ, resp. dle §2271 OZ ve spojení s §2736 OZ. Aplikace citovaných ustanovení nepřicházela dle stěžovatelů v jejich věci do úvahy, neboť nebylo prokázáno, že by škodu způsobili svou souběžnou činností, event. za trvání společného nájmu bytu. Stěžovatelé současně vyjádřili nesouhlas s názorem obecných soudů, podle něhož byli oba nájemci téhož bytu, každý z titulu své samostatné nájemní smlouvy. Takovéto uspořádání označili za nelogické a odporující skutečné vůli účastníků. Obecné soudy podle nich nepřihlédly k tomu, že nájemní smlouva stěžovatelky byla uzavřena teprve poté, co se stěžovatel z předmětného bytu trvale odstěhoval a jeho nájemní vztah skončil na základě ústní dohody účastníků, k čemuž došlo již v roce 2012. Ve světle uvedeného považoval proto stěžovatel za nespravedlivé, aby odpovídal za škodu, která byla v dotčeném bytě zjištěna až v říjnu 2016. Stěžovatelé dále tvrdili, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jejich námitkou, že nájemní vztah stěžovatelky skončil dohodou, jakmile byt dne 10. 8. 2016 vyklidila, a tedy nikoliv uplynutím výpovědní doby ke dni 31. 12. 2016, jak dovozovaly obecné soudy. V této souvislosti pak stěžovatelé odmítli tvrzení obecných soudů, že byt po jeho vyklizení zpřístupnili svědkyni Kuklišové a že s ní uzavřeli ústní smlouvu o podnájmu, kterýžto závěr podle nich postrádá oporu v provedeném dokazování. Pokud jde o rozsah škody, stěžovatelé obecným soudům vytkli, že se zabývaly pouze výší nákladů vynaložených vedlejší účastnicí k odstranění poškození v bytě zjištěných až poté, co z něj byla v říjnu 2016 vykázána svědkyně Kuklišová. Vzhledem k této skutečnosti měli za to, že jim povinnost k náhradě škody neměla být uložena, neboť tato vznikla v době, kdy s bytem nakládala vedlejší účastnice, která do něj umožnila přístup svědkyni Kuklišové. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s tím, že vedlejší účastnici byly přiznány náklady v částce 2 662 Kč na vypracování znaleckého posudku ke stanovení výše škody, a to z důvodu, že znalecký posudek vykazoval vady a nemohl tak sloužit jako podklad pro rozhodnutí obecných soudů. Kriticky se stěžovatelé vyjádřili i na adresu soudu prvního stupně, v jehož rozhodnutí absentuje jednoznačné právní posouzení věci, kterýžto nedostatek neodstranil ani odvolací soud. Poslední námitku stěžovatelé směřovali do výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, kdy rozporovali požadavek na úhradu nákladů za úkony, kterými vedlejší účastnice prostřednictvím svého advokáta až v průběhu řízení doplňovala žalobní tvrzení, čímž odstraňovala počáteční nedostatky žaloby.
Ústavní soud zvážil výtky stěžovatelů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud úvodem podotýká, že stěžovatelé ve svém stížnostním návrhu vesměs toliko zopakovali argumenty, které uplatnili v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, navzdory opačnému mínění stěžovatelů, podrobně vypořádaly. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelé předkládají svoje vlastní názorové konstrukce, jsa přesvědčeni o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit pouze na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Obecné soudy velmi pečlivě a podle zásad vyjádřených v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Tyto závěry jsou současně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Jelikož Ústavní soud shledává argumentaci obou soudů za přiléhavou a věcně vyčerpávající, jeví se mu nadbytečným, aby se duplicitně vyjadřoval k jednotlivým námitkám stěžovatelů. V podrobnostech dále proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Co se týče výhrad stěžovatelů vážících se k právnímu posouzení jejich solidární odpovědnosti a k nákladům prvostupňového řízení, je nutno poznamenat, že z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelé tyto argumenty uplatnili v předchozím průběhu řízení, resp. v rámci opravných prostředků (odvolání), což je činí nepřípustnými z důvodu nevyčerpání dostupných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud k nim z toho důvodu nepřihlížel.
S ohledem na výše uvedené zbývá uzavřít, že stěžovatelé porušení svých ústavně zaručených práv neprokázali. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pak předznamenává (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatelů, jmenovitě návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), který byl rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu