ECLI:CZ:US:2020:1.US.4079.19.1
sp. zn. I. ÚS 4079/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti HELIVO s. r. o., sídlem Karlovo náměstí 290/16, Praha 2, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, sídlem Havlíčkova 127/13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2018 č. j. 30 Af 116/2016-51 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. října 2019 č. j. 2 Afs 259/2018-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2019, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka je obchodní společností, jejíž sídlo zapsané v obchodním rejstříku je v Praze, svou provozovnu má v Boskovicích. Podanou žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Obvodního finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 10. 2016 č. j. 46522/16/5100-41457-708784, kterým podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, žalovaný delegoval místní příslušnost k výkonu správy všech daní stěžovatelky, s výjimkou daně z nemovitých věcí a daně z nabytí nemovitých věcí, z Finančního úřadu pro hlavní město Prahu na Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, a to s účinností od 21. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo toto rozhodnutí oznámeno. Krajský soud, rozsudkem napadeným ústavní stížností, žalobu stěžovatelky neshledal důvodnou a podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), ji zamítl.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž namítala, že závěry krajského soudu neodpovídají skutkové situaci a zákonné úpravě, a že v jejím případě podmínky pro delegaci místní příslušnosti nebyly naplněny. Nejvyšší správní soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, podanou kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že podle jejího přesvědčení v daném případě zákonné podmínky pro využití institutu delegace místní příslušnosti, zejména pak účelnosti takové delegace, nebyly naplněny. Konkrétně nebylo podle jejího názoru prokázáno, že by její sídlo zapsané v obchodním rejstříku nebylo jen sídlem skutečným, a že by se její ekonomické aktivity výlučně nebo převážně odehrávaly pouze v její provozovně v Boskovicích. Postup ve věci rozhodujících orgánů stěžovatelka považuje za překvapivý a neodůvodněný, neboť nebyl nijak konkrétně přiblížen a odůvodněn.
6. Podle tvrzení stěžovatelky nebyl ve věci rozhodujícími soudy dostatečně zjištěn skutkový stav, resp. skutkový stav, který byl zjištěn, v žádném případě nevede k závěru, že by v daném případě měly být zákonné podmínky naplněny. Stěžovatelka má za to, že všechny ve věci rozhodující orgány zcela bezprecedentně nadhodnotily, ve smyslu požadavku účelnosti delegace místní příslušnosti, existenci provozovny v Boskovicích. Stěžovatelka považuje ustanovení daňového řádu o delegaci místní příslušnosti za opatření výjimečné a neoddiskutovatelné co do prokázání jeho odůvodněnosti a v posuzovaném případě se tak podle jejího názoru jedná o zneužití tohoto práva k účelům zcela jiným.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
10. Věnuje-li stěžovatelka značnou část své argumentace polemice se skutkovými závěry správních orgánů a správních soudů spočívajícími v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky pro delegaci místní příslušnosti, Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li zatížen libovůlí. Těmto požadavkům obecné soudy v nyní projednávaném případě dostály.
11. Nejvyšší správní soud považoval na základě obsahu spisového materiálu za spolehlivě zjištěný skutkový stav, že stěžovatelka má reálné těžiště výkonu majoritní části své podnikatelské činnosti v provozovně v Boskovicích, nikoliv v Praze - v sídle zapsaném v obchodním rejstříku. Rozsudek krajského soudu podle jeho názoru obsahoval přesvědčivé, srozumitelné a dostatečně komplexní odůvodnění toho, na základě jakých skutečností a důkazů bylo prokázáno, že stěžovatelka vykonává většinu své podnikatelské činnosti v Boskovicích. Nejvyšší správní soud se přitom zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žádné okolnosti nenasvědčují tomu, že by Odvolací finanční ředitelství v případě delegace místní příslušnosti postupovalo účelově tak, aby odbřemenilo konkrétního správce daně.
12. Nejvyšší správní soud se pak vypořádal i s námitkou stěžovatelky, že existence provozovny není rozhodující pro určení skutečného sídla a že ve svém sídle v Praze částečně taktéž vykovává svou činnost, jelikož zde jedná se svými obchodními partnery. Podle závěru učiněného Nejvyšším správním soudem skutečné sídlo vskutku může daňový subjekt mít i mimo prostory provozovny, podstatné ovšem je, aby takové místo i přesto, že se nejedná o provozovnu, vykazovalo faktické známky skutečného výkonu činnosti tohoto daňového subjektu, jelikož pro efektivní správu daní je podstatné, zda je možná jednoduchá efektivní komunikace mezi správcem daně a stěžovatelkou, resp. možnost správce daně nadaného znalostí místních poměrů např. efektivně provádět místní šetření či daňovou kontrolu. V případě stěžovatelky však v místě, kde se nachází její rejstříkové sídlo, nebyla nalezena žádná označení ani faktické známky toho, že stěžovatelka v daném místě skutečně cokoli činí. Do budovy nebyl možný vstup a nebylo možné v místě s kýmkoliv komunikovat. Nebyl zde zvonek ani poštovní schránka. Nejednalo se přitom o situaci dočasnou např. v důsledku rekonstrukce, jak vyplývá ze spisové dokumentace (zejména fotografií pořízených na místě). Proto je zcela logické, že místní šetření či daňová kontrola, které by mohly vést ke správnému vyměření daňové povinnosti, by nebylo možné účelně provést v místě takto formálního sídla stěžovatelky a tyto skutkové okolnosti byly správně posouzeny a řádně odůvodněny. Z uvedených skutečností tak podle názoru Nejvyššího správního soudu je dostatečně osvědčeno naplnění kritéria účelnosti s ohledem na výkon správy daní.
13. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Ve věci rozhodující soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti dané věci, dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry a s námitkami vznesenými stěžovatelkou se řádně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly a jejich rozhodnutí tak nemohla být pro stěžovatelku překvapivá. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu