ECLI:CZ:US:2020:1.US.4098.19.1
sp. zn. I. ÚS 4098/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem Svornosti 86, 736 01 Havířov - Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 509/2019-41 ze dne 10. 10. 2019 a usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 2 Nt 92/2019-11 ze dne 13. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rubrikovaným usnesením Okresního soudu v Karviné bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele (spolu s dalším obviněným) do vazby podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodu §67 písm. a) trestního řádu, přičemž nebyl přijat jeho písemný slib. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2583/19 ze dne 15. 10. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud není vrcholným článkem soustavy obecných soudů, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho zásah do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V projednávaném případě není pochyb o tom, že se obě napadená rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby opírala o zákonné důvody vymezené v ustanoveních §67 a §68 odst. 2 trestního řádu, ačkoliv stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně tvrdí opak, tj. že nebyly splněny zákonné podmínky pro vzetí stěžovatele do vazby a napadená rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Ústavní soud dodává, že ačkoliv je odůvodnění usnesení okresního soudu velmi stručné, když je ohledně vymezení skutku odkazováno na usnesení o zahájení trestního stíhání (a v tomto ohledu lze souhlasit s námitkou stěžovatele), nelze takovéto odůvodnění považovat za extrémně rozporné s požadavky plynoucími z ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu, respektive s ústavněprávními požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že stěžovatel se ve vazbě nachází od 11. 9. 2019, což dále ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených v ustanovení §72a trestního řádu.
Ústavní soud uzavírá, že stížnostní soud se s námitkami stěžovatele vypořádal ústavně konformním způsobem a plausibilním způsobem vysvětlil, proč u stěžovatele (a také u spoluobviněného) existuje důvodná obava podle §67 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud proto důvod pro svůj kasační zásah v nyní projednávané věci neshledal.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu