ECLI:CZ:US:2020:1.US.4099.19.1
sp. zn. I. ÚS 4099/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Markétou Pokornou, advokátkou se sídlem Na Okraji 439/44, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor č. j. 15 Co 333/2019-333 ze dne 22. 10. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.) a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 29. 7. 2019 č. j. 6 Nc 62 /2019-288 v řízení o určení otcovství zahájeném na návrh otce výrokem I. určil, že stěžovatel je otcem nezletilé, výrokem II. svěřil nezletilou do péče matky, výrokem III. stanovil výživné, výrokem IV. stanovil dlužné výživné, výrokem V. uložil stěžovateli zaplatit České republice na nákladech na znalečné částku 2 098 Kč (jako doplatek z celkových nákladů na znalecký posudek ve výši 17 098 Kč, kdy zálohu 15 000 Kč stěžovatel zaplatil v průběhu řízení) a výrokem VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele proti výroku V. krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že uložil matce uhradit na nákladech státu částku 2 098 Kč, neboť nelze uložit ve věci plně úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů státu. Dále uvedl, že podle §148 odst. 1 o. s. ř. soud přizná státu jen náklady, jež nebyly kryty zálohami na důkazy ve smyslu §141 odst. 1 o. s. ř. Pokud soud uloží účastníkům povinnost složit zálohu, rozhoduje o povinnosti nahradit náklady státu jen rozsahu, v jakém náklady složenou zálohu přesáhly. Spotřebovaná záloha zaplacená účastníkem se zahrnuje do jím placených nákladů, které se hradí podle úspěchu (§142 o. s. ř.). Stěžovatelem složená záloha ve smyslu §137 odst. 1 o. s. ř. tak představuje jemu vzniklé náklady řízení, jejichž náhradu by mohl požadovat pouze po žalovaných, kteří v řízení samém neuspěli (nemůže ale požadovat vrácení zálohy). Stěžovatel však odvolání do výroku VI. o náhradě nákladů řízením mezi účastníky nepodal, navíc podle obsahu spisu se nákladů řízení v rámci závěrečného návrhu v řízení před soudem I. stupně vzdal.
Stěžovatel namítá zásah do základních práv svévolí, neboť soud se dopustil zjevné nespravedlnosti, když nechal zaplatit převážnou část nákladů řízení státu stěžovateli, plně úspěšnému v řízení. Náklady přitom zavinila výlučně matka svým obstrukčně taktickým postupem, která popírala otcovství stěžovatele a navrhla vypracování znaleckého posudku.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se námitkami stěžovatele odpovídajícím způsobem zabýval a své rozhodnutí patřičně odůvodnil. Z ústavního hlediska nelze jeho závěrům, podle nichž stěžovatelem složená záloha ve smyslu §137 odst. 1 o. s. ř. představuje jemu vzniklé náklady řízení, jejichž náhradu by mohl požadovat pouze po žalované, která v řízení samém neuspěla, avšak této možnosti nevyužil, nelze nic vytknout.
Ústavní soud připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu