ECLI:CZ:US:2020:1.US.4114.19.1
sp. zn. I. ÚS 4114/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti F. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2019 č. j. 35 Co 249/2019-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovateli bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2019 č. j. 50 P 74/2016-86 k jeho návrhu odůvodněnému mj. ukončením pracovního poměru na Policejní akademii České republiky sníženo výživné na jeho nezletilou dceru z 15 000 Kč na 10 000 Kč počínaje 1. 1. 2019.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil k odvolání matky nezletilé rozsudek soudu prvého stupně tak, že návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl s tím, že stávající majetkové poměry stěžovatele mu dovolují výživné ve stanovené výši hradit.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel tvrdí porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
4. Podle stěžovatele městský soud nezohlednil, že v jeho případě došlo k podstatné změně poměrů v důsledku ukončení pracovního poměru u Policejní akademie České republiky (dále "Policejní akademie"). Od 31. 12. 2018 je stěžovatel veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, přičemž podpora v nezaměstnanosti mu není poskytována. Příjmy stěžovatele jsou několikanásobně nižší než v minulosti, pobírá jen výsluhový příspěvek přes 21 tisíc Kč. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že je na něm, aby si zajistil příjem odpovídající jeho schopnostem a možnostem. Stěžovatel uvádí, že v době zaměstnání na Policejní akademii dosahoval nadprůměrných příjmů, což však již nyní není schopen; volná pracovní místa, která svým finančním ohodnocením odpovídají místu vedoucího pracovníka na Policejní akademii, nebývají běžně dosažitelná. Soud nezkoumal reálné možnosti potenciálních příjmů stěžovatele a v tomto směru neprovedl dokazování, jinak by zjistil, že průměrná mzda podnikového právníka v místě bydliště stěžovatele je podstatně nižší, než kolik stěžovatel vydělával na Policejní akademii.
5. Podle stěžovatele městský soud nesprávně vyložil a aplikoval §913 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatel připomíná, že pracovní poměr neukončil a ukončit nechtěl a soudí se o neplatnost tohoto ukončení. I kdyby byla stěžovateli v důsledku úspěšné žaloby na neplatnost ukončení pracovního poměru u Policejní akademie mzda dodatečně doplacena, bude to mít vliv na jeho majetkové poměry teprve v budoucnu, tedy až po dodatečném vyplacení této mzdy. Současné poměry stěžovatele odráží to, jakými finančními prostředky stěžovatel disponuje v současné době.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud úvodem připomíná nezbytnou zdrženlivost v oblasti věcného přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
9. V rodinných věcech navíc Ústavní soud vykládá výše uvedené principy značně zdrženlivě, resp. přistupuje k přezkumu velmi rezervovaně. Jak připomenul např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 786/15 ze dne 15. 4. 2015, tato zdrženlivost se odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
10. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, žádná procesní pochybení stěžovatel neuvádí, kromě tvrzeného nedostatečného dokazování. Je tak nutno posoudit, zda mohl městský soud na základě zjištěného skutkového stavu dospět k závěru, že poměry na straně stěžovatele umožňují učinit závěr, že výši přiznaného výživného není nutno snižovat. Zároveň musel Ústavní soud posoudit, zda se může výše stanoveného (resp. nezměněného) výživného jevit jako zcela excesivní ve vztahu k zjištěným skutečnostem.
11. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že soud nebral v potaz aktuální situaci stěžovatele. Soud pouze nevycházel z příjmů skutečných, jak požadoval stěžovatel, nýbrž z potencionality příjmů stěžovatele a přiklonil se tak k argumentaci matky. Není nijak excesivní úvaha, že byl-li se stěžovatelem rozvázán pracovní poměr výpovědí a posléze okamžitým zrušením pracovního poměru z důvodů na straně stěžovatele, pak je na něm, aby si adekvátní zaměstnání, resp. adekvátní příjem při své kvalifikaci, praxi a zkušenostech našel. Jakkoli stěžovatel tvrdí, že není možné najít platově srovnatelnou pozici pro to, aby dosahoval stejných příjmů jako v letech 2015 a 2016 (tj. přes 2 miliony Kč ročně), je tato úvaha poněkud zjednodušující, neboť stejné výživné platil stěžovatel též v letech 2017 a 2018 s příjmem cca 1 milion Kč ročně. Pokud soud obecně vyšel z toho, že "výdělkové možnosti a schopnosti otce se nijak nezměnily, je vysokoškolsky vzdělaný, s dlouholetou praxí v řídících funkcích ve státní správě i soukromé sféře, v produktivním věku", neznamená to, že musí nutně vydělávat přesně tolik, kolik vydělával v době nejvyšších dosahovaných příjmů, nýbrž že je zde potenciál vydělávat dost na to, aby výživné ve stanovené výši mohlo být hrazeno.
12. Pokud soud při zohlednění majetkových poměrů stěžovatele (cca 1 milion Kč úspor), trvalého výsluhového příspěvku přes 21 tisíc Kč a potencionality dalších příjmů uzavřel, že výživné je stěžovatel schopen hradit, není možno tento závěr považovat za jakkoli excesivní, resp. samotnou výši výživného za likvidační, aby bylo možno kasačním nálezem zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
13. Závěr soudu, že vyhraje-li stěžovatel jím paralelně vedený spor o neplatnost ukončení pracovního poměru, bude mu beztak dlužná mzda doplacena, nic nemění na tom, že soud své rozhodnutí nezaložil primárně na tomto hypotetickém příjmu, ale právě na možnosti stěžovatele dosahovat vyšších příjmů tím, že bude zaměstnán. Soud jasně uvedl, že zde není objektivní důvod, proč by měl stěžovatel být dlouhodobě bez zaměstnání a pobírat pouze výsluhový příspěvek, jak v současné době činí. Tento závěr nelze považovat za problematický, vyšel-li soud z toho, že stěžovatel v řízení neprokázal a dokonce ani netvrdil, že by se aktivně pokoušel hledat si zaměstnání, účastnil se pohovorů, rozesílal svůj životopis, odpovídal na inzerované nabídky práce atd., naopak vypověděl, že nic takového nedělá, na žádném pracovním pohovoru nebyl, a je pouze veden na úřadu práce, nechodí na žádné brigády a žije z úspor. V uvedeném kontextu nelze právní závěry soudu považovat za jsoucí v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. se zjištěným skutkovým stavem.
14. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu