ECLI:CZ:US:2020:1.US.412.20.1
sp. zn. I. ÚS 412/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. T. H., zastoupeného Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem Orlí 492/18, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 60/2019 ze dne 28. 8. 2019 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, č. j. NCOZ-6099-1934/TČ-2016-411400-O ze dne 22. 7. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením policejního orgánu byla zamítnuta jako nedůvodná žádost stěžovatele o zrušení zajištění bankovek v hodnotě 708 300 Kč, které byly policejním orgánem zajištěny jako náhradní hodnota za nástroj, resp. výnos z trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze vpředu uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Proti výše uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že policejní orgán i vrchní soud celou věc posoudily povrchně, ve svých rozhodnutích se patřičně nevypořádaly s jeho argumentací, přičemž ani nevzaly v úvahu všechny jím vznesené námitky. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře setrvale uvádí, že orgány veřejné moci mají povinnost se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení, avšak způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Tato povinnost neznamená, že musejí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení. V úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu, a sice mimo jiné též s ohledem na jeho možnost ovlivnit výsledek řízení (srov. např. bod 15 nálezu sp. zn. II. ÚS 4152/18 ze dne 20. 1. 2020, dostupného na http://nalus.usoud.cz). Potud však napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v ústavně právní rovině obstojí.
Vrchní soud nepochybil, pakliže stručně poukázal na dva zásadní momenty, pro které nemohla být žádost stěžovatele úspěšná. Prvním byla neschopnost stěžovatele po dobu mnoha měsíců blíže popsat původ peněz, resp. věrohodně rozvést, proč se mělo dle něj jednat o cizí peníze patřící klientům Western Union. Argumenty stěžovatele obsažené ve stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu neobsahují v tomto ohledu žádné novoty a jeho úvahy nijak nevyvracejí. Stěžovatel má jen za to, že časový odstup bližšího zdůvodnění původu předmětných finančních prostředků by neměl být důvodem pro zamítnutí žádosti o zrušení zajištění. Jak ovšem plyne z dotčeného usnesení policejního orgánu, ten své zamítavé rozhodnutí nevybudoval pouze na tomto důvodu, ale na celé řadě navzájem propojených skutečností. Vrchní soud také poukázal na zjištění policejního orgánu, že stěžovatel se ve skutečnosti s klienty Western Union vyrovnal ještě před svým zadržením a následným zajištěním daných peněžních prostředků, což tvrzení stěžovatele o původu peněz ještě více znevěrohodnilo. Teprve ve stížnosti a ve zjevné reakci na odůvodnění usnesení policejního orgánu stěžovatel přikročil k upřesnění způsobu vypořádání se společností PES, čemuž již vrchní soud neuvěřil. Policejní orgán navíc vyzdvihl některé další nesrovnalosti v argumentaci stěžovatele, kupř. otázku průkaznosti předloženého souhrnného vyúčtování pro stěžovatele, nadlimitních převodů bez opory ve smluvních vztazích aj. Stěžovatel tyto momenty ve stížnosti označil za formalistické, avšak dle názoru Ústavního soudu se v souhrnu jedná o přehled navzájem propojených pochybností, které nelze bez dalšího označit za formalistické, bezvýznamné či zřejmě nepodložené. Policejní orgán (potažmo vrchní soud) tedy nepochybil, jestliže na podkladě takového odůvodnění žádost o zrušení zajištění hotovosti nevyslyšel.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2020
Vladimír Sládeček v. r
předseda senátu