ECLI:CZ:US:2020:1.US.4133.19.1
sp. zn. I. ÚS 4133/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. V., zastoupené Mgr. Michalem Novotným, advokátem se sídlem Renneská třída 393/12, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 14 P 294/2017-210 ze dne 6. 2. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 95/2019-253 ze dne 23. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně bylo zasaženo i do práva zakotveného v čl. 32 odst. 4 Listiny.
Z přiložených podkladů vyplývá, že u Okresního soudu v Opavě (dále též "okresní soud") bylo vedeno řízení o návrhu matky - stěžovatelky, aby výživné stanovené otci rozsudkem téhož soudu č. j. 14 Nc 521/2006-27 ze dne 1. 6. 2009 pro nezletilého syna ve výši 3 500 Kč měsíčně bylo zvýšeno s účinností ode dne 26. 10. 2014 na částku 7 500 Kč měsíčně. Okresní soud provedl ve věci dokazování, načež vydal rozsudek č. j. 14 P 294/2017-210 ze dne 6. 2. 2019, jímž návrhu matky vyhověl pouze částečně, když výživné počínaje dnem 26. 10. 2014 zvýšil na částku 6 500 Kč měsíčně (výrok I.). Krom toho soud rozhodl o dlužném výživném a nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání stěžovatelky i otce nezletilého byl posléze rozsudek soudu prvního stupně změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") č. j. 56 Co 95/2019-253 ze dne 23. 9. 2019 tak, že výživné pro nezletilého se s účinností od 26. 10. 2014 zvyšuje na částku 5 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2018 na částku 7 000 Kč měsíčně, v návaznosti na což odvolací soud nově vyčíslil i dlužné výživné (výrok I.). Ve výroku II. rozsudku pak krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka s popsaným výsledkem řízení nesouhlasila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Obecné soudy podle ní pochybily v prvé řadě tím, že nedostatečně zjistily majetkové poměry otce, jež byly směrodatné pro stanovení výše výživného. Stěžovatelka jmenovitě upozorňovala, že otec řádně nedoložil své příjmy, jenž dosahoval u posledního zaměstnavatele za celé rozhodné období, kdy s ohledem na výši v současnosti přiznaného důchodu, který je podstatně vyšší, se nejeví jím poskytnuté údaje úplnými. Obecné soudy se rovněž nijak nezabývaly otázkou, zda otec neodešel do předčasného důchodu a nesnížil si tak dobrovolně výši skutečného příjmu, což nelze klást k tíži nezletilého. V takovém případě bylo třeba dle stěžovatelky aplikovat doktrínu potenciality příjmů ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. 10. 2016, event. postupovat dle §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla, že v rozporu s vyšetřovací zásadou nezkoumaly majetkové poměry současné manželky otce, ani jejich společné životní náklady, kteréžto zjištění by mohlo potvrdit či vyvrátit tvrzení otce ohledně výše jeho běžných výdajů. Namísto toho obecné soudy považovaly údaje uváděné otcem za prokázané, aniž by je jakkoliv kriticky zhodnotily. Druhá část námitek stěžovatelky pak směřovala do odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež označila za nepředvídatelná a nepřezkoumatelná. Obecné soudy v nich dle jejího mínění řádně neobjasnily své úvahy, jimiž byly vedeny při určení konkrétní částky výživného, resp. pokud je částečně naznačily, tak je založily na jiných hlediscích, než z jakých by mělo rozhodnutí o výživném dle zákona a judikatury Ústavního soudu vycházet.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje námitky týkající se ve své podstatě způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z nich vyvozovaných skutkových zjištění stran majetkových poměrů otce nezletilého. I přes namítaný ústavněprávní rozměr se jedná toliko o polemiku se závěry obecných soudů, která staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, jak již výše naznačil, v zásadě nepřísluší. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Pochybení zmiňovaného charakteru v projednávané věci shledáno ovšem nebylo. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, jenž byl rozhodný pro posouzení návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného ve prospěch nezletilého syna. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry, které obecné soudy vyvodily z provedeného dokazování, neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv přitom založit nemůže.
Ústavní soud nepřisvědčil též námitce stěžovatelky poukazující na nepřezkoumatelnost odůvodnění napadených rozhodnutí co do způsobu stanovení výživného. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že v současné době neexistují v právním řádu pro soudy žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet této částky. Určení výše výživného je tak věcí volné úvahy soudu. Pro ni platí, že nemůže být libovolná, ale podléhá určitým pravidlům, neboť musí odrážet zákonná hlediska (viz §913 či §915 občanského zákoníku) a v každém jednotlivém případě by měla vycházet z individuálních zjištění ohledně možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. V nyní souzené věci má Ústavní soud za to, že výše uvedeným požadavkům obecné soudy bezezbytku dostály a jejich rozhodnutí jsou v tomto ohledu odůvodněna řádně a srozumitelně.
Zbývá uzavřít, že stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv v předmětné věci neprokázala. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu