ECLI:CZ:US:2020:1.US.4143.19.1
sp. zn. I. ÚS 4143/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Wilsonova 217/7, Přerov, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 6. 2018, č. j. 4 T 27/2016-1157, usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 28. 2. 2019, č. j. 2 To 197/2018-1222, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 7 Tdo 922/2019-1306, za účasti Okresního soudu v Přerově, Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil shora označená rozhodnutí, neboť jimi dle jeho soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 90 Ústavy a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Svým shora specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Přerově (dále jen "nalézací soud") shledal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej dle §240 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon dle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dle §82 odst. 1 v délce trvání dvou let.
3. Stěžovatel byl takto odsouzen pro skutek, který měl zkráceně spočívat v tom, že podal dne 23. 2. 2010 u Finančního úřadu v Přerově přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009, ve kterém záměrně za účelem vyměření nižší daně neuvedl příjem z prodeje akcií obchodní společnosti SALIX MORAVIA, a.s., které nakoupil dne 30. 1. 2009 za úhrnnou částku 410 000 Kč a prodal dne 12. 3. 2009 společnosti X (dále jen "X") za částku 4 024 390 Kč, čímž si snížil daňovou povinnost neoprávněně o 543 660 Kč (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel se závěry nalézacího soudu nesouhlasil a podal proti jeho rozsudku odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud"), který jeho odvolání svým napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel podal proti němu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým usnesením specifikovaným výše v návětí.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh a vývoj trestního řízení před obecnými soudy a obecně konstatuje, že mu obecné soudy odepřely soudní ochranu, porušily v jeho případě zásadu in dubio pro reo, přijaly nesprávný právní závěr a dopustily se nezákonných rozhodnutí, neboť skutková tvrzení ve výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu neodpovídají skutečné důkazní situaci. Obecné soudy nevyhodnotily dle stěžovatele provedené důkazy správně v souladu se zásadami materiální pravdy a volného hodnocení důkazů. Poté proti napadeným rozhodnutím obecných soudů vznáší konkrétní námitky 1) extrémního rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním; 2) neaplikování ustanovení o omylu skutkovém; 3) nedostatečné vypořádání se s námitkami stěžovatele; 4) opomenuté důkazy; 5) porušení zásady zákonnosti trestního práva hmotného. Podstatu jednotlivých námitek shrnuje Ústavní soud následovně:
6. Ad 1) stěžovatel vytýká obecným soudům, že se při hodnocení důkazů dopustily svévole, odůvodnění napadených rozhodnutí neodpovídají provedenému dokazování a došlo k deformaci důkazů. Stěžovatel nejednal úmyslně, což potvrzovaly předložené komisionářské smlouvy. Žádný důkaz nepotvrdil, že by byla některá komisionářská smlouva antedatovaná, naopak bylo potvrzeno, že je p. E. podepsal, což tento i sám potvrdil. Uzavření komisionářské smlouvy bylo přitom naprosto zásadní pro výrok ve věci samé. Za extrémní rozpor stěžovatel považuje právě to, že při prokázání existence komisionářských smluv obecné soudy dovodily jejich účelovost, ačkoliv tato nebyla nijak prokázána. Ze strany obecných soudů šlo tak pouze o spekulace a domněnky, že šlo o přátelskou službu p. E. stěžovateli a jeho spoluobviněným.
7. Rovněž stěžovatel poukázal na rozpor v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Např. odvolací soud v bodech 15) a 21) uvádí, že komisionářské smlouvy jsou účelové a vyhotovené dodatečně, v bodě 25) však poznamenává, že se nepodařilo objasnit, zda byly uzavřeny již v době předmětného prodeje akcií, nebo až později v průběhu daňového řízení. Takových vnitřních rozporů je v odůvodněních napadených rozhodnutí celá řada.
8. Stěžovatel si rovněž klade otázku, proč u některých převodů od minoritních akcionářů jeden z jeho spoluobviněných domlouval prodej akcií nikoliv na sebe, ale na druhého spoluobviněného a až poté došlo k přeprodeji zpět na prvního spoluobviněného, na niž si současně odpovídá, že to bylo právě pro přesné vymezení jednotlivých komisionářských smluv.
9. Dle stěžovatele rovněž p. E. byl v předmětném období jedinou oprávněnou osobou jednat za X a na platnosti uzavření komisionářských smluv ničeho nemění ani to, že minoritní akcionáři, od nichž byly akcie vykupovány, o jejich uzavření ničeho nevěděli. Stěžovatel ani neměl žádnou možnost ovlivnit, zda je p. E. předloží svým kolegům.
10. Obecné soudy rovněž dokazování prováděly jednostranně v jeho neprospěch tak, aby skutková zjištění zapadala do obecnými soudy vykonstruovaného smyšleného skutkového děje.
11. Ad 2) stěžovatel napadá dle jeho názoru nesprávný právní názor obecných soudů o absenci omylu skutkového negativního v jeho věci. Stěžovatel byl v dobré víře v řádně uzavřenou komisionářskou smlouvu a předmětné daňové přiznání činil s nejlepším vědomím a svědomím, že mu žádný zisk z prodeje předmětných akcií nevznikl. Nemohl tak jednat ve vztahu k údajnému zkrácení daně úmyslně.
12. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy.
13. Stěžovatel se takto vymezuje proti vyhodnocení výslechu svědka E. jako nadbytečného, neboť z jeho strany není ochota vypovídat, což je ovšem závěr čistě spekulativní. Z pouhého e-mailu svědka E., že na jednotlivé otázky nemůže pro velký časový odstup odpovědět, nelze tento závěr dovodit, zvlášť nebyl-li předtím řádně poučen. Pokus obecných soudů o videokonferenci se svědkem E. stěžovatel nepovažuje za dostatečný, neboť není zřejmé, zda na dané e-mailové adrese tento svědek stále je k zastižení. Jeho výslech je přitom v celé věci naprosto zásadní, neboť byl jedinou osobou, která byla oprávněna za X rozhodovat a podepisovat za ni smluvní dokumenty. Mohl se proto vyjádřit k zásadním otázkám uzavírání komisionářských smluv, cen akcií atd. Odůvodnění nadbytečnosti výslechu svědka E. obecnými soudy je chabé a zcela nepostačující v konfrontaci s povinností obecných soudů objasňovat stejně pečlivě skutečnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného a zajistit jeho právo na obhajobu.
14. Ad 4) stěžovatel poukazuje na to, že se obecné soudy vůbec nevypořádaly s listinou na č. l. 989, tedy s revidovanou nabídkou po tzv. "due dilligence", z níž jednoznačně vyplývá, že zatímco na nákup 244 ks akcií od majoritních akcionářů měl X vyčleněnu částku 145 000 000 Kč, na nákup 56 ks akcií od minoritních akcionářů měl určenu pouze částku 3 000 000 Kč, což odpovídá komisionářské smlouvě i prohlášením ze dne 20. 1. 2009 a naopak odporuje závěru, že prodejní cena akcií ve smlouvě ze dne 12. 3. 2009 byla pro každou akcii stěžovatele stejná. To potvrdil při výslechu i svědek D. Obecné soudy tuto skutečnost zřejmě úmyslně ignorovaly a vůbec ji nezohlednily.
15. Ad 5) stěžovatel tvrdí, že v jeho věci byla porušena zásada zákonnosti trestního práva hmotného. Stěžovatel se nedopustil ničeho protiprávního, pouze důsledně využil všech zákonných možností ke snížení daňového základu. Komisionářská smlouva byla uzavřena platně, nebyl jí obcházen zákon a měla legitimní ekonomickou kauzu. Údaje uváděné v předmětném daňovém přiznání tak byly pravdivé. Bez potřebné subjektivní stránky ve formě úmyslu přitom trestný čin dle §240 odst. 1, 2 písm. c) nelze spáchat.
16. Stěžovatel v závěrečné fázi své argumentace rovněž uvedl, že o důvodnosti jeho námitek svědčí i zrušení rozhodnutí ohledně vzniku jeho daňové povinnosti ve správním soudnictví, kdy byla věc vrácena zpět k dalšímu řízení.
IV. Posouzení Ústavním soudem
17. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
18. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje svoji obhajobu, již uplatňoval v řízení před obecnými soudy. Nevypořádává se však s jejich závěry, toliko opakovaně prosazuje své konkurenční stanovisko a snaží se o to, aby Ústavní soud sám znovu jeho vinu posoudil na místo soudu nalézacího. K tomu však Ústavní soud povolán není.
20. V podstatě celá stěžovatelova argumentace je vystavěna na předpokladu, že komisionářské smlouvy uzavřené stěžovatelem s p. E. nebyly účelové pouze s cílem snížit stěžovatelovu daňovou povinnost. Ústavní soud k tomu však konstatuje, že tento předpoklad obecné soudy vyvrátily způsobem zcela souladným s ústavním pořádkem a požadavky na ochranu stěžovatelových ústavně zaručených základní práv a svobod. Stěžovatel tak po Ústavním soudu požaduje, aby tento skutkový závěr přehodnotil. Odvolává se přitom na údajné porušení zásady volného hodnocení důkazů a materiální pravdy obecnými soudy.
21. Stěžovatel však vyčítá obecným soudům naopak právě to, že ve skutečnosti obě tyto zásady naplnily, protože postupovaly při hodnocení důkazů dle svého kvalifikovaného vnitřního přesvědčení. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
22. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
23. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
24. Stěžovatel tak sice formálně některé své námitky označil tak, aby byly podřaditelné pod některé ze shora vyjmenovaných výjimek (extrémní rozpor, opomenuté důkazy, nedostatečné odůvodnění atd.), obsahově však tyto námitky svým označením neodpovídají. K tomu Ústavní soud v jednotlivostech uvádí následující:
25. Námitky 1), 2) a 5), které jsou spolu neoddělitelně spojeny, jsou zcela liché. Stěžovatel se snaží Ústavní soud přesvědčit, že závěr obecných soudů o účelovosti uzavření komisionářských smluv je svévolný, není pro něj žádný podklad v provedeném dokazování, a tedy stojí v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Toto stěžovatelovo tvrzení však ostře kontrastuje s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů, z nichž jednoznačně plyne, že se všechny tři ve stěžovatelově věci činné obecné soudy velmi pečlivě předmětnými komisionářskými smlouvami zabývaly a podrobně zdůvodnily své závěry, že tyto byly účelové (viz body 41. až 57. napadeného rozsudku nalézacího soudu, body 17. až 30. napadeného usnesení odvolacího soudu a body 30. až 42. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
26. Odůvodnění obecných soudů k této otázce jsou rozsáhlá, precizní a vyčerpávající natolik, že na ně Ústavní soud bez dalšího odkazuje, neboť jakékoliv další dovysvětlování by bylo nadbytečným opakováním již vyřčeného. Obecné soudy, zejména nalézací soud, přitom v žádném případě nepostupovaly svévolně ani své skutkové závěry neučinily v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, jak uvádí stěžovatel, neboť to, že předmětné komisionářské smlouvy nebyly uzavřeny, dovodily na podkladu celé řady svědeckých výpovědí i listinných důkazů (např. že nikdo ze zainteresovaných osob ve společnosti X o komisionářských smlouvách nevěděl, včetně tehdejšího jednatele, že o nákupu akcií nebylo účtováno jakožto o nakoupených prostřednictvím komisionářských smluv, že samotná tvrzení stěžovatele a jeho spoluobviněných ohledně mechanismu komisionářských smluv se lišila podle toho, s čím přicházel správce daně a správní soudy v následných řízeních před nimi, že stěžovatel ani spoluobvinění se ve skutečnosti komisionářskými smlouvami neřídili a ani příjem z údajné komisionářské odměny nepřiznali k dani z příjmů), zabýval se i motivací stěžovatele a jeho spoluobviněných, jejich vzájemnými vztahy a z nich vyplývajícího klíče rozdělení akcií odrážejícího se i v jejich cenách atd.).
27. Byť jistě některé důkazy připouštěly i jiné dílčí interpretace, žádný z obecných soudů nevykročil z mezí zásady volného hodnocení důkazů a žádné z tvrzení stěžovatele není způsobilé přesvědčit Ústavní soud o tom, že by klíčový skutkový závěr obecných soudů o účelovosti komisionářských smluv byl na základě provedených důkazů učiněn v příkrém rozporu se zásadami elementární logiky či že by byl svévolný.
28. Stěžovatel si ve své ústavní stížnosti vybírá jednotlivé dílčí aspekty celého případu, které vytrhává z kontextu a které přitom samy o sobě představují pouze alternativní verzi hodnocení provedených důkazů, avšak žádné ze stěžovatelových tvrzení nevylučuje skutkové závěry obecných soudů, pouze s nimi polemizuje. Jak Ústavní soud zdůraznil již výše, proti procesu dokazování a závěrům na jeho podkladě učiněným nemůže zasáhnout, odehrál-li se tento proces v mezích ústavní konformity a nevybočily-li obecné soudy z prostoru pro kvalifikovanou volnou úvahu, kterou jim právní řád při hodnocení důkazů nejen přiznává, ale přímo ukládá, i kdyby snad Ústavní soud při využití stejného prostoru měl za to, že je namístě učinit jiné závěry.
29. Co se týče údajného rozporu v odůvodnění, na nějž stěžovatel v rámci námitky 1) poukázal, pak byť tvrdil, že těchto rozporů je "celá řada", uvedl konkrétně toliko jediný, který žádným rozporem není. Jak uvedl nalézací soud v bodě 41. svého napadeného rozsudku, doba, kdy poprvé spoluobvinění realizovali myšlenku na uzavření komisionářských smluv, je z hlediska jejich trestní odpovědnosti irelevantní, neboť v každém případě bylo jejich skutečným účelem pouze fingovat, že stěžovateli ani jeho spoluobviněným nevznikla daňová povinnost v souvislosti s nabytím předmětných akcií a jejich následným prodejem společnosti X.
30. Stěžovatel přitom, jak již bylo uvedeno v bodu 28., až nápadným způsobem vyjímá jednotlivé pasáže odůvodnění odvolacího soudu z kontextu, neboť napadené usnesení odvolacího soudu v bodě 15. toliko reprodukuje obsah relevantní části napadeného rozsudku nalézacího soudu, tedy neobsahuje v inkriminované pasáži vlastní hodnocení odvolacího soudu, v bodě 21. se zabývá pouze dvěma komisionářskými smlouvami, u nichž má za to, že jednoznačně byly uzavřeny až ex post a antedatovány, a to jako reakce na vývoj probíhajícího daňového řízení. Ve světle tohoto závěru je pak zřejmé, že bod 25. napadeného usnesení odvolacího soudu se týká původních komisionářských smluv mezi X na jedné a stěžovatelem a jeho spoluobviněnými na druhé straně. Obecné soudy přitom vysvětlily přesvědčivě, že okamžik uzavření těchto komisionářských smluv je nerozhodný, neboť ať už byly uzavřeny ještě před provedením výkupu akcií, nebo až v rámci daňového řízení, nic to nemění na závěru, že byly uzavřeny účelově pro potřeby protiprávního fingování, že daňová povinnost k dani z příjmu z nákupu těchto akcií stěžovateli ani jeho spoluobviněným nevznikla. Zda tedy tyto komisionářské smlouvy byly uzavřeny preventivně, nebo až dodatečně, na tomto účelu zjevně ničeho nemění. Jelikož stěžovatel jiné konkrétní případy vnitřní rozpornosti odůvodnění napadených rozhodnutí neuvedl, Ústavní soud se dále touto jeho námitkou nemohl zabývat.
31. Nabízí-li pak stěžovatel alternativní vysvětlení, proč spoluobvinění domlouvali některé převody akcií nikoliv pro sebe, ale pro jiné spoluobviněné, pak Ústavní soud nemůže přisvědčit jeho dedukci, že jediným důvodem nutně muselo být přesné vymezení jednotlivých transakcí v komisionářských smlouvách. Obecné soudy se totiž zabývaly dopodrobna i touto otázkou a řádně odůvodnily své konkluze, že stěžovatel spolu s ostatními spoluobviněnými měli domluvený určitý klíč vlastnictví nově nabytých akcií, aby se udržel přibližně jejich poměr z doby před předmětným výkupem (srov. zejména body 48. a 49. napadeného rozsudku nalézacího soudu), navíc v bodě 50. napadeného rozsudku nalézacího soudu tento správně poznamenává, že stěžovatel ani nikdo jiný ze spoluobžalovaných nemohli mít jistotu v tom, které konkrétní akcie od kterého konkrétního minoritního akcionáře nabydou. Tento závěr je logický a byl učiněn zcela v mezích legitimního prostoru pro volné hodnocení důkazů obecnými soudy v trestním řízení. Ústavní soud tak nemá důvod proti němu zasahovat.
32. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že nemohl nijak ovlivnit, zda p. E. o komisionářských smlouvách někomu ve společnosti X či minoritním akcionářům řekl, pak toto tvrzení není z hlediska závěru obecných soudů o vině stěžovatele relevantní. Obecné soudy totiž nevyvodily závěr o stěžovatelově vině z toho, že by stěžovatel snad měl povinnost vědět, jaké poměry panují ve společnosti X a o čem p. E. koho informoval. To, že v této společnosti prakticky nikdo o uzavřených komisionářských smlouvách v rozhodné době nevěděl, a že kdyby bývaly byly uzavřeny, zejména z účetních důvodů by se o nich vědělo, obecným soudům posloužilo toliko k prověření jejich závěru, že komisionářské smlouvy ve skutečnosti byly účelové. Stěžovatel tak obrací vztah příčiny a následku.
33. Ani námitka 3) není důvodná. Ústavní soud souhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu v bodě 29. jeho napadeného usnesení, že se nejedná o situaci tzv. opomenutého důkazu, neboť obecné soudy řádně odůvodnily, proč výslech p. E. neprovedly (viz bod 45. napadeného rozsudku nalézacího soudu a bod 26. napadeného usnesení odvolacího soudu). Obecné soudy se řádně vypořádaly s tím, proč by jeho výpověď nebyla způsobilá závěry o vině stěžovatele i jeho spoluobviněných zvrátit a proč by ostatní důkazy stejně spolehlivě tento závěr prokazovaly, i kdyby jejich verzi potvrdil; nad rámec toho se nalézací soud i pokusil svědka kontaktovat a předvolat jej k výslechu. Ústavní soud se tedy nemůže ztotožnit se závěrem stěžovatele, že šlo o důkaz naprosto stěžejní.
34. Konečně i námitka 4) již byla řádně vypořádána obecnými soudy a stěžovatel jí v řízení o ústavní stížnosti pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak byla obecnými soudy vypořádána, aniž by však toto dle Ústavního soudu bylo způsobilé představovat jakékoliv porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Naopak, obecné soudy v tomto ohledu postupovaly zcela souladně s ústavním pořádkem.
35. Co se totiž týče údajné rozdílnosti kupních cen akcií podle toho, zda šlo o majoritní akcionáře či o minoritní akcionáře, ohledně níž stěžovatel poukazoval na obsah svědecké výpovědi svědka D., ani ta nezůstala obecnými soudy nepovšimnuta. Nalézací soud se přesvědčivě v bodě 56. svého napadeného rozsudku vypořádal s tím, proč tomuto svědkovi neuvěřil, resp. proč jeho svědecká výpověď nebyla způsobilá přinést spolehlivé informace. Stejně tak se nalézací soud zabýval i obsahem listiny obsahující revidovanou nabídku po "due dilligence", jak vyplývá z jeho úvah v bodě 49. a ve vztahu ke svědecké výpovědi svědka D. v bodě 56. svého napadeného rozsudku. Nešlo tedy o důkazy opomenuté.
V. Závěr
36. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu