ECLI:CZ:US:2020:1.US.4147.19.1
sp. zn. I. ÚS 4147/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUREKA s.r.o., Janáčkova 732, Hranice, zastoupené JUDr. Lukášem Michnou, LLM., Ph.D., Vojtěšská 212/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 23 Cdo 2164/2019-183, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, č. j. 12 Cm 283/2018-144, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, č. j. 16 Cm 18/2017-109, a rozhodčímu nálezu vydaným Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 287/14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 12. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 16 Cm 18/2017-109, zamítl návrh stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 287/14, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 9.000 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil ve výroku I. rozsudek nalézacího soudu, ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10.890 Kč a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4.356 Kč (výrok III.). Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka se v řízení před rozhodčím soudem domáhala po žalované společnosti BH Securities a.s. uhradit částku 10.992.953,64 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, případně vydání bezdůvodného obohacení. Právním základem uplatněných nároků byla porušení povinností obchodníka s cennými papíry, vyplývající ze zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen "ZKPT"). Stěžovatelka v průběhu rozhodčího řízení tvrdila a prokázala, že obchodník vytvořil strukturu k vyloučení své odpovědnosti za porušení povinnosti obchodníka s cennými papíry. Investiční zprostředkovatel nenahrával telefonické hovory se stěžovatelkou a v rozhodčím řízení je nepředložil, a to i přes to, že mu tato povinnost byla uložena zákonem. Rozhodci v rozporu se skutečností dovodili, že obchodník tímto svým postupem neporušil povinnosti obchodníka s cennými papíry. Rozhodci se podle stěžovatelky též řádně nevypořádali s postavením JUDr. Volfa, coby spotřebitele, v rozhodčím řízení. Stěžovatelka namítala neplatnost jednotlivých dílčích obchodů, a to pro rozpor s ustanovením §15 až §15r ZKPT. Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že v její věci došlo k zásahu do práv, jež jsou jí garantována čl. 36 Listiny základních práv a svobod a rovněž k porušení čl. 96 Ústavy ČR.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však v projednávané věci učinit nelze.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 konstatoval, že rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. To však samo o sobě vůbec neznamená, že soudy mohou do rozhodčího řízení libovolně zasahovat. Právní řád dává stranám možnost, aby rozhodčí smlouvou derogovaly pravomoc soudu a založily pravomoc rozhodce, jenž bude v jejich věci nalézat právo a výsledek této činnosti promítne do autoritativního rozhodnutí - rozhodčího nálezu. Uzavření smlouvy je výsledkem svobodného rozhodnutí stran, které zvažují výhody a nevýhody projednání věci v rozhodčím řízení.
Jedním z principů právního státu je princip autonomie vůle, jenž se vztahuje i na sjednání rozhodčí smlouvy; právní řád proto respektuje, že strany nechtějí svůj spor řešit v řízení před soudem, ale že dávají přednost rozhodčímu řízení. Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, se stát nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost.
Z uvedeného vyplývá, že řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem nemůže být nikdy koncipováno obdobně jako opravná řízení v rámci civilního řízení soudního, natož řádná opravná řízení. Domáhá-li se však stěžovatelka toho, aby soud přezkoumával rozhodčí nález i z pohledu souladu s hmotným právem, činí vlastně z tohoto procesu jakési kvaziodvolací řízení, v němž by se soud zabýval věcnou správností rozhodčího nálezu, a pokud by měl na věc jiný právní názor, nález by zrušil a věc vrátil rozhodcům k dalšímu řízení. Takový přístup by však zcela popíral smysl existence rozhodčího řízení. Kontrolní funkce soudů se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu (kupř. chybějící většina hlasů rozhodců). Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že v řízení před rozhodcem byla nařízena celkem čtyři ústní jednání, k nimž byli předvolání zástupci účastníků řízení. Ústavní soud tak má za to, že stěžovatelce byl poskytnut dostatečný procesní prostor pro přednesení své právní argumentace. Samotný nesouhlas stěžovatelky s tím, jak rozhodčí soud danou věc posoudil, rozhodčí nález protiústavním nečiní.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu