ECLI:CZ:US:2020:1.US.4172.19.1
sp. zn. I. ÚS 4172/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 756/2019-5620 ze dne 25. 7. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 To 47/2018 ze dne 10. 9. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 1/2018 ze dne 19. 4. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž zásada in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "prvoinstanční rozsudek") byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let nepodmíněně a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši 500 Kč denní sazby, tj. celkem ve výši 250 000 Kč, a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, Městský soud v Praze stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl stěžovateli podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl prvoinstanční rozsudek zrušen v celém rozsahu a nově bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) je vinen spácháním zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podané dovolání pak bylo ve vztahu k stěžovateli odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká zejména vady v dokazování, libovůli v prokazování skutečností (např. opakovaně uváděl, že léčivo Cirrus nelze považovat za prekursor), čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a rovněž zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitkám stěžovatele, že nalézací i odvolací soud překročily "mantinely volného uvážení důkazů a porušily zásadu presumpce neviny", jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti. Dle názoru Ústavního soudu se odvolací soud dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Z tohoto pohledu pak nelze shledávat ústavněprávní deficit ani v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kde Nejvyšší soud - odkazem na svoji předchozí judikaturu - mj. objasnil, že k léčivým přípravkům, které obsahují efedrin a pseudoefedrin (tj. látky, které samy o sobě odpovídají definici pojmu prekursor), nelze přistupovat jako k léčivu ve smyslu unijní úpravy, pokud jsou prokazatelně zneužívány k výrobě omamné či psychotropní látky. Ze skutkových zjištění nalézacího i odvolacího soud pak jasně vyplývá, že stěžovatel (spolu s dalšími obviněnými) se zakoupeným léčivem Cirrus rozhodně nenakládal jako s lékem (viz body 66. až 70. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu