ECLI:CZ:US:2020:1.US.434.20.1
sp. zn. I. ÚS 434/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Michaličkové, zastoupené Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 19/2019-155 ze dne 29. 1. 2019 a Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 32 D 987/2016-64 ze dne 7. 3. 2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením odmítl jako opožděné odvolání stěžovatelky proti usnesení téhož soudu č. j. 32 D 987/2016-36 ze dne 6. 2. 2017, jímž stěžovatelka nabyla dědictví po své zesnulé matce. Podle obvodního soudu se stěžovatelka práva na odvolání při jednání konaném 6. 2. 2017 výslovně vzdala. Rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 24 Co 80/2017-86, byť z důvodu vzdání se odvolání, nikoli jeho opožděnosti. Obě uvedená usnesení zrušil Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 77/2018-117 ze dne 2. 5. 2018, neboť o odvolání podaném osobou neoprávněnou (§207 o. s. ř.) rozhoduje odvolací soud, nikoli soud prvního stupně; tuto situaci je od odvolání opožděného třeba odlišovat.
2. Obvodní soud následně předložil věc Městskému soudu v Praze, který odvolání stěžovatelky proti usnesení č. j. 32 D 987/2016-36 napadeným usnesením odmítl jako podané osobou neoprávněnou. Stěžovatelka vlivem nesprávného poučení městským soudem podala proti jeho usnesení dovolání, které bylo Nejvyšším soudem shledáno ze zákona nepřípustným, jelikož je proti němu přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Stěžovatelka žalobu pro zmatečnost v návaznosti na odůvodnění Nejvyššího soudu formálně podala, nemá ji však za efektivní prostředek ochrany vzhledem k uplynutí zákonné lhůty.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka je účastnicí dědického řízení, je tak k podání ústavní stížnosti oprávněna, rovněž je řádně zastoupena v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Lhůta k podání ústavní stížnosti se odvíjí od usnesení sp. zn. 24 Cdo 3906/2019, které bylo stěžovatelce doručeno 10. 1. 2020 - je tedy zachována. Ústavní stížnost je nicméně podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a to hned z několika důvodů.
4. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení obvodního soudu, je nepřípustná proto, že uvedené rozhodnutí již neexistuje, neboť bylo zrušeno usnesením č. j. 21 Cdo 77/2018-117 ze dne 2. 5. 2018. Ústavní stížnost v této části postrádá předmět řízení.
5. Ve vztahu k usnesení městského soudu Ústavní soud odkazuje na princip subsidiarity ústavní stížnosti vyjádřený v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Aby se stěžovatel mohl účinně obrátit na Ústavní soud, musí nejprve vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. S ohledem na smysl a účel citovaného ustanovení je po stěžovateli požadováno, aby dostupné prostředky ochrany vyčerpal efektivně - například podal opravný prostředek včas (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3287/19 ze dne 14. 1. 2020), či řádně vymezil obsahové náležitosti v souladu s požadavky zákona [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Má-li účastník řízení k vydanému soudnímu rozhodnutí výhrady, nebude se práva na podání opravného prostředku vzdávat dobrovolně - takový postup nelze považovat za efektivní vyčerpání zákonných možností ochrany práv stěžovatele ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a činí jakákoli další podání stěžovatele nepřípustnými.
6. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy a nyní i zde zpochybňuje, že by se platně vzdala práva na odvolání. Pokud by se jí podařilo své tvrzení prokázat (což se dosud nestalo - viz napadené usnesení městského soudu ve spojení s usnesením městského soudu č. j. 24 Co 80/2017-86), bylo by řízení zatíženo zmatečnostní vadou a stěžovatelce by v takovém případě měl být poskytnut prostor k řádnému podání odvolání. Jelikož stěžovatelka paralelně s ústavní stížností podala žalobu pro zmatečnost, řízení před obecnými soudy ještě nebylo definitivně skončeno a ústavní stížnost je v tuto chvíli nepřípustná pro předčasnost.
7. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelčině výkladu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, v němž jsou ve vztahu k odst. 1 téhož ustanovení stanoveny výjimky. Délku řízení před obecnými soudy nelze dosud označit za značně průtahovou a stěžovatelka nekonkretizuje, jaká závažná újma by jí napadeným usnesením městského soudu měla vzniknout [písm. b) cit. ustanovení]. Obecně vyjádřené pochybnosti o nacházení spravedlnosti nepostačují a nesvědčí ani o významu věci přesahujícím zájmy stěžovatelky [písm. a) téhož ustanovení].
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2020
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj