ECLI:CZ:US:2020:1.US.435.20.1
sp. zn. I. ÚS 435/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Peterky, zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 24 Co 204/2018-145, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, č. j. 24 Cdo 2941/2019-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 2. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 4. 2018, č. j. 7 C 343/2015-104 tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobce (stěžovatel) je jako dědic ze závěti pořízené ústně 21. 3. 2014 účastníkem řízení o pozůstalosti po zůstaviteli Ing. Stanislavu Valtrovi. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel ze závěru, že nebyly splněny podmínky pro pořízení závěti v ústní formě podle §1542 o. z., a proto žalobcem tvrzená ústní závěť zůstavitele ze dne 21. 3. 2014 není způsobilá být řádným dědickým titulem, na základě něhož by žalobce měl být jako dědic účastníkem pozůstalostního řízení.
Skutkové okolnosti případu jsou takové, že zůstavitele postihl dne 27. 1. 2014 srdeční infarkt, byl hospitalizován a upadl do kómatu, ve kterém byl do 17. 2. 2014. Poté se jeho zdravotní stav začal zlepšovat, nicméně byl stále vážný. Dne 21. 3. 2014, tj. v době před opětovným zhoršením zdravotního stavu, k němuž došlo dne 15. 4. 2014, učinil zůstavitel před svědky ústní prohlášení v tom smyslu, aby si stěžovatel ponechal jeho dům. Následně se zdravotní stav zůstavitele zhoršil a dne 28. 6. 2014 zemřel. Stěžovatel je toho názoru, že na období od 21. 3. 2014 do 15. 4. 2014 je třeba aplikovat ustanovení §1549 o. z., tj. vyřešit otázku, zda se předmětná lhůta 14 dnů stavěla či vůbec nepočala běžet ve vazbě na možnosti zůstavitele pořídit závěť ve formě veřejné listiny. Stěžovatel se domáhá ústavně konformního výkladu ustanovení §1542 a §1549 o. z.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakovaně poukazuje na výklad shora uvedených ustanovení občanského zákoníku, a to s akcentem na výpočet lhůty dvou týdnů, jejímž uplynutím pozbývá platnosti závěť pořízená podle §1542 o. z. Zcela tak přehlíží přiléhavou argumentaci krajského soudu, který se v napadeném rozsudku zabýval především tím, zda byly ve věci dány podmínky pro aplikaci ustanovení §1542 o. z. Přitom dospěl k závěru, že nikoliv. Za situace, kdy nebyly splněny podmínky pro aplikaci výjimečného postupu podle shora uvedeného ustanovení, je bezpředmětné zabývat se dále výkladem ustanovení §1549 o. z. Dle náhledu Ústavního soudu jsou jak rozsudek Krajského soudu v Praze, tak i usnesení Nejvyššího soudu zcela ústavně konformní a na jejich odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu