ECLI:CZ:US:2020:1.US.444.20.1
sp. zn. I. ÚS 444/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Jakuba Böhma, zastoupeného Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 292/2019-194 ze dne 1. 10. 2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Karoliny Böhmové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 15 C 337/2017-145 ze dne 4. července 2019, zamítl žalobu vedlejší účastnice (dále též "manželka") o výživné manželky ve výši 25 000 Kč měsíčně od 1. 12. 2017 do 2. 4. 2018 a ve výši 45 000 Kč měsíčně od 3. 4. 2018 do právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství; uložil dále vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 234 316,50 Kč. Nalézací soud zjišťoval, kdy účastníci přestali vést společnou domácnost, jaké byly jejich celkové poměry v době po rozestěhování, jakým způsobem pečují o společné děti, majetek, jaké jsou jejich podmínky bydlení. Nalézací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by manželka nebyla schopna zajišťovat své potřeby nebo že by úroveň účastníků byla rozdílná; je ve schopnostech vedlejší účastnice vydělat nejméně 22 000 Kč měsíčně a stěžovateli zbude přibližně stejná částka - poté, co ze svých příjmů zaplatí pravidelná vydání.
2. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") doplnil v odvolacím řízení dokazování a shledal, že nalézací soud si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, aplikoval na dané zjištění správnou právní úpravu, nicméně zcela nedocenil poměry obou účastníků, životní úroveň jich obou, jak vyšla v řízení najevo. Výdaje stěžovatele dosahují částky přes 73 000 Kč, aniž by zde byly zahrnuty výdaje na benzín, oblečení, stravu a na dovolené; jím vykazované příjmy jsou daleko nižší, stěžovatel nedoložil, z čeho případně hradí rozdíly, zda má úspory, v jaké výši, zda jde o majetek v SJM či výlučný, a podobně. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, že rozhodování o nároku nerozvedeného manžela/manželky není toliko matematickou operací; je třeba zvážit vše, co vyšlo najevo, tedy uvažovat i minimální běžné (byť nedoložené) standardní výdaje, není-li prokázáno, že výdaje účastníka jsou v jiné výši. Významnou rozhodnou skutečností je zejména životní úroveň účastníků (manželů), která nemusí být odrazem jen výpočtů založených na vykázaných příjmech a výdajích. Odvolací soud takové posouzení učinil, a to důsledně na podkladě důkazů, které byly v řízení provedeny.
3. Z důkazů vyšlo podle odvolacího soudu najevo, že životní úroveň manželů není stejná, výrazně lepší je na straně stěžovatele; pro tento závěr postačí zjištění, že vynakládá toliko na svůj majetek - byt 20 000 Kč měsíčně. Je notorietou, že podobný byt v P. je možno najmout za nejméně 17 000 Kč měsíčně. Stěžovatel užívá 2 automobily, kolo v hodnotě 100 000 Kč, jezdí na zahraniční dovolené, sám užívá vybavení bytu, které je v SJM, vedlejší účastnice nikoli. Je proto podle odvolacího soudu namístě, aby stěžovatel na vyrovnání životní úrovně přispíval své manželce na výživu; jako přiměřenou jeho schopnostem, možnostem a potřebám vedlejší účastnice shledal částku 15 000 Kč měsíčně, která je opodstatněná již na základě zjištěných skutečností popsaných výše. Pro případné přiznání částky vyšší nebyly ze strany vedlejší účastnice tvrzeny ani doloženy žádné další rozhodné skutečnosti.
4. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé postupem podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že nároku manželky co do částky 15 000 Kč měsíčně vyhověl; jinak jej ohledně zbytku, tedy částky 10 000 Kč měsíčně za dobu od 12/2017 do 1. 4. 2018 a ohledně částky 30 000 Kč měsíčně za dobu od 3. 4. 2018 dále, jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž zejména namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), soudní ochranu a rovnost stran, především pak s ohledem na požadavek právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí a současně povinnost odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něj byly patrné důvody, které soud vedly k vyřčení právních názorů. Zdůrazňuje rozpor mezi oběma rozhodnutími - nalézací soud explicitně konstatuje, že díky pasivitě vedlejší účastnice nebylo možné zjistit její výdělkové poměry ani náklady, tedy životní standard, což je základním podkladem celého řízení, bez něhož nelze rozhodnout jinak, než zamítnutím žaloby. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, včetně výtky na pasivitu vedlejší účastnice a nemožnost jištění životního standardu, avšak bez jakéhokoli jasného, logického a pochopitelného vysvětlení tento jím podpořený postup prvostupňového soudu a jeho závěry popřel a rozhodl v rozporu s provedeným dokazováním.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že v tomto případě bylo porušeno jeho ústavního právo zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy požadavek rovnosti účastníků před soudem, neboť odvolací soud jasně legalizoval pasivitu vedlejší účastnice, jíž přiřkl práva, která jí nenáležela a nebyla z její viny v řízení prokázána, a to i přes opakované výzvy soudu. Odvolací soud v rozporu se svými povinnostmi neudržel svou nestrannost vůči účastníkům řízení a ve svém rozhodování se zcela nedůvodně, neopodstatněně a nepodloženě přiklonil k vedlejší účastnici.
7. Stěžovatel dále namítá porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí a právní jistoty, které podle stěžovatele odvolací soud nenaplnil. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je vnitřně rozporné, nelogické, nedostatečné a nepřezkoumatelné; nákladové rozhodnutí podle něj nese prvky svévole.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a zasáhnout do činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li porušení základního práva či svobody [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], což v tomto případě nezjistil.
9. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje každému zákonem předvídané nástroje určené k tomu, aby mohl v řízení uplatnit svá základní práva; nezaručuje (ani nemůže zaručit) účastníkovi úspěch v řízení. Ústavní stížnost obsahuje polemiku a vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu a postrádá ústavněprávní rozměr. Za překvapivý nelze považovat postup odvolacího soudu, který na základě skutkového stavu zjištěného soudem nalézacím věc jinak kvalifikuje podle hmotného práva a rozsudek soudu prvního stupně změní.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit nespokojenému stěžovateli v jeho tvrzení o zásahu do základních práv a svobod; je zřejmé, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly. Na základě provedených důkazů učinil odvolací soud právní závěr o odlišné životní úrovni manželů, kteří ukončili společné soužití, vysvětlil, proč tvrzení stěžovatele o jeho příjmech není věrohodné a proč určil na základě spolehlivě zjištěných skutečností výživné právě v předmětné výši (podstatně nižší, než žádala vedlejší účastnice), aniž by bylo třeba v řízení vyšetřovat skutečnosti další. Odvolací soud postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil - to, že s ním stěžovatel nesouhlasí, neznamená, že by měl zasáhnout Ústavní soud.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Zároveň byl odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti, který sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu