ECLI:CZ:US:2020:1.US.467.20.1
sp. zn. I. ÚS 467/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Marikou Rytířovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 164/2019-475 ze dne 20. 11. 2019 a Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 62 Nc 2558/2017-316 ze dne 21. 11. 2018, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 1. 2019, č. j. 62 Nc 2558/2017-322, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) B. H., 2) nezletilé T. H. a 3) nezletilého D. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem upravil Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též "nalézací soud") poměry obou nezletilých dětí (vedlejších účastníků 2 a 3) tak, že obě svěřil výrokem I pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů do péče první vedlejší účastnice (dále též "matky"), stěžovateli (dále též "otec") uložil povinnost s účinností od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2017 platit na výživu nezletilé T. částku 9 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2017 částku 13 000 Kč měsíčně, na výživu nezletilého D. s účinností od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2018 částku 6 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2018 částku 10 000 Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci předem k rukám matky (výrok II), vyčíslil nedoplatek na výživném vzniklý otci za období od 1. 9. 2016 do 30. 11. 2018 pro nezletilou T. ve výši 264 500 Kč a pro nezletilého D. ve výši 69 500 Kč a otci uložil, aby tento nedoplatek splácel k rukám matky spolu s běžným výživným částkou 6 000 Kč měsíčně pro nezletilou T. a částkou 3 000 Kč měsíčně pro nezletilého D. (výrok III). Dále nalézací soud upravil styk otce s oběma nezletilými dětmi tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými každý sudý týden v běžném kalendářním roce od pátku 15:30 hod. do neděle 18:00 hod., o vánočních prázdninách každý rok od 25. 12. 12:00 hod. do 26. 12. 18:00 hod., o jarních prázdninách každý lichý rok ode dne předcházejícímu jarním prázdninám 16:00 hod. do dne, kterým prázdniny končí 16:00 hod., o velikonočních prázdninách každý sudý rok ode dne předcházejícímu velikonočním prázdninám 16:00 hod. do Velikonočního pondělí 18:00 hod., o hlavních letních prázdninách po dobu jednoho týdne v měsíci červenci a jednoho týdne v měsíci srpnu s tím, že termín styku je matce povinen oznámit nejpozději do 30. dubna daného roku. Místem převzetí nezletilých je školské zařízení nezletilých anebo místo bydliště matky, místem předání je místo bydliště matky. Úprava prázdninového styku má přednost před úpravou styku v běžném kalendářním roce (výrok IV). Otci i matce uložil nalézací soud povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 na náhradě nákladů řízení 16 900 Kč (výroky V a VI) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII). Doplňujícím usnesením pak rozhodl, že výroky I., II., III. a IV. rozsudku jsou předběžně vykonatelné, a znovu vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud) v podstatné části rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Zejména se ztotožnil s rozhodnutím o výlučné péči vedlejší účastnice o obě děti; změnil (nijak zásadním způsobem) rozhodnutí o výživném i jeho nedoplatku a upravil mírně odlišně styk otce s oběma dětmi. Odlišně rozhodl také o náhradě nákladů řízení státu.
3. Proti v záhlaví uvedeným rozsudkům podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž uvádí, že podle jeho přesvědčení bylo porušeno právo na spravedlivý proces, a to zejména s ohledem na závažné vady při dokazování, absenci logické vazby mezi skutkovými i právními závěry a provedenými důkazy. Tím, že soudy vyloučily stěžovatele z každodenní péče o děti, porušily jeho práva na rodičovskou výchovu a péči. Obecné soudy se rovněž nevypořádaly s hodnocením, který z rodičů výchovu druhým rodičem ztěžuje, odmítá spolupracovat na normalizaci vztahů a nerespektovaly obsáhle citovanou judikaturu Ústavního soudu.
4. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí i podané stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
5. Takzvané právo na spravedlivý proces, nezaručuje účastníkovi výsledek řízení podle jeho představ; ústavní stížnost žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci (na rozdíl od častých expresivních výrazů) neobsahuje. V ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatel svoji nespokojenost s napadenými rozsudky, které jsou však přesvědčivě odůvodněny a Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by měl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat. V napadených rozhodnutích je vysvětleno, proč nejsou v současné době splněny předpoklady pro střídavou péči a proč má být styk upraven tak, jak byl upraven. Hlavním důvodem je především nedostatečné zázemí, v němž by měly děti u otce pobývat. Podle odvolacího soudu také nelze v současné době shledat otcem žádanou střídavou péči pro obě nezletilé děti žádoucí a není namístě děti rozdělit, neboť jejich sourozenecký vztah je velice kladný. Nelze navíc přehlédnout, že současný ne zcela pozitivní postoj dětí ke stěžovateli se projevil poté, co jim otec oznámil narození své další dcery a odešel ze společné domácnosti. Byl to tedy otec, který narušil důvěru dětí k němu, porušil manželskou věrnost a způsobil, že děti nejsou nadále vychovávány v atmosféře rodinné pohody oběma rodiči, cítí se být stěžovatelem zrazené, přestaly mu důvěřovat a tím více se fixují na svoji matku. I to jsou logické a přesvědčivé závěry - byť s nimi stěžovatel nemusí souhlasit.
6. Je nesporné, že se na konfliktní situaci podílejí oba rodiče nezletilých dětí, jak zdůrazňuje i odvolací soud v napadeném rozsudku, jehož odůvodnění obsahuje četné výtky na adresu obou rodičů. S těmito výtkami se Ústavní soud ztotožňuje a bude na obou rodičích, aby do budoucna upozadili své zájmy a postupovali v nejlepším zájmu nezletilých dětí; po případné změně poměrů lze v budoucnu uvažovat i o úpravě střídavé péče, případně "širšího" styku stěžovatele s nezletilými dětmi. V současné době je však styk upraven odpovídající způsobem. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nejsou přiléhavé a stěžovatel pomíjí jiná rozhodnutí týkající se problematiky péče soudu o nezletilé děti. V této souvislosti lze citovat například nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017: "Pojem "v péči obou rodičů" nelze chápat jako paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí. Naopak je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte - tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, čehož nelze dosáhnout jen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou "širokého" styku)."
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu