ECLI:CZ:US:2020:1.US.470.20.1
sp. zn. I. ÚS 470/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Muzea hlavního města Prahy se sídlem Praha 1, Kožná 457/1, zastoupeného JUDr. Jiřím Linkem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 791/39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 č. j. 28 Co 297, 298/2016-289, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019 č. j. 28 Cdo 2790/2019-467 a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze vyjma jeho výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. S ústavní stížností stěžovatel spojil také návrh na odklad vykonatelnosti "ve vztahu k opětovnému rozhodování Městského soudu v Praze o náhradě nákladů řízení strany žalující".
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 10. 2. 2016 č. j. 68 C 4/2012-187, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2016 č. j. 68 C 4/2012-207, uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobce částku 112 385,80 Kč, včetně příslušenství (výrok I.), a co do částky 1 285 279,20 Kč žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti právní předchůdkyně žalobce nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 67 975,- Kč (výrok III.) a náklady řízení státu ve výši 6 671,- Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobce byla v roce 2011 spoluvlastníkem nemovitosti specifikované v rozsudku; majoritním spoluvlastníkem předmětné nemovitosti je hlavní Město Praha, jehož spoluvlastnický podíl ve výši 153/270 spravuje na základě práva hospodaření stěžovatel. Nemovitost dlouhodobě užívá výhradně stěžovatel; právní předchůdkyně žalobce se v daném řízení domáhala náhrady za vyloučení z užívání předmětu spoluvlastnictví za rok 2011. Soud prvního stupně dovodil, že uplatněný nárok je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 a §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "obč. zák."), přičemž jeho výši stanovil na základě znaleckého posudku doc. Ing. J. R. ve výši obvyklého nájemného v místě a čase za užívání předmětné nemovitosti. Přihlédl k tomu, že stěžovatel zaplatil právní předchůdkyni žalobce za rozhodné období před a po zahájení soudního řízení náhradu v celkové výši 900 294,- Kč, a proto žalobnímu návrhu vyhověl jen co do částky 112 385,80 Kč s příslušenstvím.
K odvolání právní předchůdkyně žalobce proti výrokům II., III. a IV. Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit právní předchůdkyni žalobce částku 849 989,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 2. 2012 do zaplacení; jinak jej ohledně požadavku právní předchůdkyně žalobce na zaplacení dalších úroků z prodlení potvrdil, a ve výroku IV. změnil tak, že náklady, které nesl stát, je povinen zaplatit stěžovatel, jinak jej potvrdil (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit právní předchůdkyni žalobce k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů v rozsahu 38 % a zaplatit jí tak částku 138 002,50 Kč (výrok II.). Zároveň uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 700,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud, poté, co doplnil a zopakoval dokazování, shledal, že právní předchůdkyně žalobce byla jako spoluvlastník vyloučena z užívání předmětné nemovitosti v rozsahu svého podílu rozhodnutím většinového spoluvlastníka, tj. stěžovatele, a ten je proto povinen právní předchůdkyni žalobce tuto újmu nahradit. Náhradu za způsobenou újmu odvolací soud stanovil ve výši obvyklého nájemného v místě a čase na základě znaleckého posudku Ing. L. K., a zcela vyhověl odvolacímu návrhu právní předchůdkyně žalobce na zaplacení částky 849 989,- Kč. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 2 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci. Konstatoval, že předmětem řízení byla částka 1 397 665,- Kč, právní předchůdkyně žalobce byla úspěšná co do částky 962 374,80 Kč (112 385,80 Kč přisouzeno soudem prvního stupně, 849 989,- Kč přisouzeno odvolacím soudem), což znamená, že byla úspěšná v rozsahu 69 % a neúspěšná v rozsahu 31 %, rozdíl tedy činí 38 % ve prospěch právní předchůdkyně žalobce, a tudíž stěžovatel je povinen nahradit právní předchůdkyni žalobce 38 % jejích nákladů řízení před soudy obou stupňů, tedy částku ve výši 138 002,50 Kč.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., jíž mu byla uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobce částku 849 989,- Kč s příslušenstvím, dále proti části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit náklady řízení státu, a proti výroku III. dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné podle §243 odst. 1 věta první o. s. ř. (výrok I. usnesení Nejvyššího soudu).
O dovolání právní předchůdkyně žalobce proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu dovolací soud rozhodl napadeným usnesením tak, že zrušil rozsudek v tomto výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II. usnesení Nejvyššího soudu).
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, rozebírá jednotlivé skutkové a právní okolnosti posuzované věci a uvádí argumenty, které mají přisvědčit jeho právnímu názoru. Namítá především, že v posuzované věci není pasivně legitimován, neboť není vlastníkem, resp. spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Uvádí, že je příspěvkovou organizací hl. města Prahy a svědčí mu pouze právo předmětnou nemovitost, resp. podíl na ní spravovat, a to v rozsahu práv a povinností svěřených mu zřizovací listinou, tj. svěřený majetek držet a užívat. Tvrdí, že tuto námitku nemohl uplatnit v řízení před nalézacími soudy, neboť soud prvního stupně nárok žalující strany hodnotil jako nárok na bezdůvodné obohacení, přičemž až odvolací soud věc posoudil jako nárok vyloučeného minoritního vlastníka z užívání společné věci na náhradu vůči majoritnímu vlastníkovi. Stěžovatel také namítá nesprávné právní posouzení výše nároku vycházející ze znaleckého posudku Ing. L. K.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání namítá, že dovolací soud je odmítl pro nedostatek formálních podmínek, aniž by se vyjádřil k podstatě věci. Uvedl též, že rozhodovací praxe jak nalézacích soudů, tak Nejvyššího soudu je v otázce obvyklé výše nájmů prostor rozporná.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti výroku II. napadeného usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se věc v daném rozsahu navrací do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel dále uplatňovat ochranu svých práv. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto výroku za rozhodnutí [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], které by bylo způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o zbývající části ústavní stížnosti, Ústavní soud především konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům. V projednávané věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel v ústavní stížnosti přitom uvádí obdobné argumenty, se kterými se civilní soudy vypořádaly, a dožaduje se, aby bylo přihlédnuto jen k tvrzením a důkazům svědčícím v jeho prospěch. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není nahrazovat hodnocení civilních soudů svým vlastním. Proto se ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů a nahrazovat jejich úvahy vlastními, i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval.
Pokud jde o námitky ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že rozhodování o přípustnosti dovolání podle ust. §239 o. s. ř. přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Výjimku opravňující zásah Ústavního soudu by mohly představovat excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. O takový případ však v projednávané věci nejde. Nejvyšší soud své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil. Konstatoval mimo jiné, že pokud jde o námitku stěžovatele, že odvolací soud posoudil nesprávně nárok právní předchůdkyně žalobce jako majetkový nárok spoluvlastníka společné věci, přičemž jej měl kvalifikovat jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, odvolací soud postupoval ohledně posuzování nároku právní předchůdkyně žalobce na zaplacení náhrady za omezení jejího spoluvlastnického práva v souladu se závěry dovolacího soudu.
Pokud jde o část dovolání, v níž stěžovatel namítal, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a vytýkal nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud konstatoval, že tyto námitky nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání. Dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání stěžovatele z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. vyvolat nemůže. Dovolací soud se vyjádřil i k dalším námitkám stěžovatele a srozumitelně objasnil důvody nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud v dalším odkazuje na podrobně odůvodněné usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu