ECLI:CZ:US:2020:1.US.480.20.1
sp. zn. I. ÚS 480/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Kley Čechové, zastoupené Mgr. Ilonou Budkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3568/2019-276 ze dne 20. 11. 2019, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 230/2018-221 ze dne 6. 12. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 10 C 33/2016-160 ze dne 30. 4. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami (dále jen "nalézací soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je dědičkou ze závěti s datem 7. 8. 2014 po zůstavitelce Zdence Štillerové, zemřelé dne 15. 8. 2014. Nalézací soud dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat okolnosti pořízení tzv. allografní závěti, kterou měla zůstavitelka sepsat za přítomnosti svědků Miloslava Kloudy a Anežky Bučilové. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka nesepsala závěť vlastní rukou (tzv. závěť holografní), bylo třeba bez jakýchkoliv pochybností prokázat, za jakých okolností byla předmětná závěť sepsána, což se v řízení nestalo. Nalézací soud zejména dospěl po skutkové stránce k závěru, že výpověď svědka Kloudy, která byla hodnocena v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) spolu s ostatními důkazy, je nepřesvědčivá a rozporná. Nalézací soud uzavřel, že okolnosti pořízení závěti nebyly zcela objasněny ani poté, co provedl opětovné výslechy svědků Bučilové a Kloudy; podstatné rozpory ohledně popisu okolností sepsání závěti nebyly odstraněny a žádné další návrhy na doplnění dokazování ze strany stěžovatelky nebyly navrženy ani poté, co byla řádně poučena.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu, s jehož závěry se ztotožnil. Podle odvolacího soudu splnil nalézací soud svoji poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř. v tom smyslu, že dosud v řízení provedené důkazy neprokazují tvrzení stěžovatelky o okolnostech a místu vzniku zkoumané allografní závěti zůstavitelky s datem 7. 8. 2014, zejména o tom, že v daný den na tvrzeném místě zůstavitelka před dvěma současně přítomnými svědky výslovně prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli. Stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno k okolnostem sepsání allografní závěti a její žaloba byla správně zamítnuta.
3. Nejvyšší soud ve výroku uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost podle §243 odst. 1 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu není vyřešení otázky platnosti předmětné závěti pořizované podle §1534 obč. zák., na které dovoláním napadený rozsudek závisí, v rozporu s konstantními názory dovolacího soudu. Přesto, že stěžovatelka petitem výslovně usnesení dovolacího soudu nenapadla, podle obsahu směřuje její stížnost i proti němu.
4. Řádně zastoupená stěžovatelka podala včasnou (přípustnou) ústavní stížnost, ve které namítá nesprávné hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem; zejména nesouhlasí se závěrem o nevěrohodnosti výpovědi svědka Kloudy. Podle stěžovatelky odporují napadená rozhodnutí principu spravedlivého projednání věci; má za to, že jsou nepřezkoumatelná a v důsledku toho bylo porušeno její právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které je ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jednou ze složek práva na spravedlivý proces.
5. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Kritériem přezkumu je hledisko dodržení ústavněprávních principů, tj. zda nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí i ústavní stížnosti, která přes svoji obsáhlost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. V zásadě lze shrnout, že stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedl zejména nalézací soud. Úkolem Ústavního soudu však není "přehodnocovat hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy; nadto, na rozdíl od stěžovatelky, považuje Ústavní soud rozsudky nalézacího a odvolacího soudu za řádně odůvodněné. Především nalézací soud precizně a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů podle klíčové zásady zakotvené v §132 o. s. ř., podle níž hodnotí každý důkaz zvlášť a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud (aniž by to bylo pro výsledek řízení o ústavní stížnosti nejpodstatnější) se ztotožňuje se závěry obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích, pro stručnost na ně odkazuje a nemá, co by k nim dodal.
7. Nalézací soud přesvědčivě vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů považuje výpovědi dvou korunních svědků (Kloudy a Bučilové) za rozporné a nepřesvědčivé. Odůvodnil také, proč musí být okolnosti tzv. allografní závěti prokázány bez jakýchkoliv pochybností, což se stěžovatelce ani po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo. Obecné soudy poskytly stěžovatelce dostatečný procesní prostor pro splnění její důkazní povinnosti - ta neunesla důkazní břemeno k okolnostem sepisu závěti, a proto byla její žaloba správně zamítnuta. Nesouhlas stěžovatelky s výsledkem sporu (a ústavní stížnost v zásadě nic jiného, než vyjádření nesouhlasu, neobsahuje) nemůže sám o sobě představovat důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných.
8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu