ECLI:CZ:US:2020:1.US.5.20.1
sp. zn. I. ÚS 5/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti M. V., státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem v Litvínově, Masarykovo nám. 292, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 79/2016-57 ze dne 18. září 2018, a Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 67/2012-99 ze dne 30. září 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Krajského státního zástupce v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Palác Zdar, Dlouhá 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 15 A 67/2012-49 ze dne 29. 2. 2016 zamítl žalobu stěžovatele proti písemné výtce vedlejšího účastníka č. j. 5 SPR 141/2012 ze dne 24. 4. 2012 (dále jen "předmětná výtka"), která mu byla uložena podle §30 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), za porušení povinnosti zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům ve smyslu §24 odst. 4 stejného zákona.
2. Nejvyšší správní soud následné kasační stížnosti stěžovatele vyhověl, napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu ze dne 29. 2. 2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud vydal v návaznosti na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 79/2016 - 41 ze dne 10. 7. 2018, ve kterém rozšířený senát dospěl k závěru, že výtka podle §30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství je rozhodnutím ve smyslu §65 soudního řádu správního a že na ukládání výtky se použijí pouze základní zásady činnosti správních orgánů podle §2 až 8 správního řádu. Krajský soud následně opětovně rozhodl o správní žalobě stěžovatele a původní rozhodnutí vedlejšího účastníka (tj. výtku udělenou stěžovateli) napadeným rozsudkem pro vady řízení zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení.
3. Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 17 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel tvrdí, že: 1) na ukládání výtky podle zákona o státním zastupitelství se nepoužijí pouze zásady činnosti správních orgánů, ale správní řád jako celek; 2) výtka podle zákona o státním zastupitelství je rozhodnutím podle §67 a násl. správního řádu se všemi jeho obligatorními náležitostmi; 3) předmětná výtka je nicotné rozhodnutí; 4) skutek specifikovaný v předmětné výtce nevykazuje znaky protiprávního jednání.
4. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. Zásadně nepřípustné jsou tak ústavní stížnosti směřující proti kasačním rozhodnutím, tj. rozhodnutím, jimiž se rozhodnutí instančně podřízeného orgánu ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Ústavní soud je totiž v řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013].
5. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu, kterým byla věc vrácena k projednání vedlejšímu účastníkovi; o věci stěžovatele tedy nebylo napadeným rozsudkem rozhodnuto s konečnou platností. Námitky, které stěžovatel předložil, bude moci uplatnit i proti konečnému rozhodnutí ve věci. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2285/15 ze dne 23. 2. 2016 či usnesení sp. zn. I. ÚS 46/18 ze dne 10. 4. 2018). Ústavní soud zároveň neshledal naplnění žádné z podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel brojí pouze proti odůvodnění kasačního rozhodnutí krajského soudu; uvedené námitky však bude moct stěžovatel vyjádřit i před případným opakovaným vydáním výtky (jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí).
6. Ústavní stížnost je tedy v části směřující proti rozsudku krajského soudu předčasná a soudce zpravodaj ji jako nepřípustnou odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ze stejných důvodů je ústavní stížnost nepřípustná i v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správní soudu, jak již stanovil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3983/18 ze dne 12. 3. 2019.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2020
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj