ECLI:CZ:US:2020:1.US.515.20.1
sp. zn. I. ÚS 515/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Gašpárka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Toulem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 181/2018-50 ze dne 19. prosince 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník zamítl rozhodnutím č. j. 5480/16/5300-22444-702525 ze dne 9. 2. 2016 stěžovatelova odvolání a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") ze dne 13. 5. 2015 (specifikované v předmětném rozhodnutí), kterými byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období duben až prosinec 2011 a rok 2012; správce daně předmětnými platebními výměry zároveň stěžovateli uložil povinnost uhradit příslušné penále.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") stěžovatelovu správní žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl jako nedůvodnou. Podle krajského soudu byly smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem jako jediným společníkem a jednatelem společností MGA CZ s. r. o. (dále jen "společnost") a touto společností absolutně neplatné, neboť neměly příslušnou formu podle §132 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Absolutní neplatnost smluv však neměla žádné relevantní daňové důsledky: Smlouvy byly reálně v předmětných zdaňovacích obdobích dodržovány, plnění podle smluv stěžovatel pro společnost vykonal, práce a služby mu byly společností uhrazeny, pročež společnost uplatnila nárok na odpočet DPH z těchto přijatých plnění, strany smlouvy nadto mezi sebou přijatá plnění nezpochybnily. Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 4. 2016 (dále jen "zákon o DPH") nestanoví, že právní následky plnění na základě smluv mohou nastat pouze na základě jejich platného sjednání, jako je tomu např. při převodu nemovité věci u daně z nabytí nemovitých věcí.
3. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Podle Nejvyššího správního soudu daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají pouze tehdy, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) soukromoprávního úkonu konkrétní povahy. Zákon o DPH však vznik povinnosti k přiznání a odvodu DPH nespojuje s platností smluv uzavřených mezi stranami, nýbrž s fakticitou plnění mezi nimi.
4. Námitky stěžovatele, že odůvodnění dodatečných platebních výměrů nesplňovala požadavky na odůvodnění a že by využití odkazu na zprávu o daňové kontrole v jejich odůvodnění bylo vadou, Nejvyšší správní soud považoval za nepřípustné, jelikož je stěžovatel neuplatnil již ve správní žalobě u krajského soudu. Nejvyšší správní soud nicméně uvedl, že i přesto nepovažuje předmětné námitky za důvodné, i s ohledem na §147 odst. 4 daňového řádu a na odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí odvolání.
5. Stěžovatel napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a navrhuje jeho zrušení; namítá, že předmětné rozhodnutí trpí vadami, které způsobují jeho protiústavnost, a spatřuje v něm porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele jsou dodatečné platební výměry nedostatečně odůvodněny odkazem na zprávu o daňové kontrole; samotné odůvodnění v protokolech nadto postrádalo elementární prvky nezbytné pro zachování zákonných a ústavních předpokladů pro rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel dále tvrdí, že bezdůvodné obohacení jakožto plnění na základě absolutně neplatných smluv nepodléhá dani z příjmu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatele je však zjevně neopodstatněná.
7. Předně je nutné uvést, že text předmětné ústavní stížnosti je téměř identický s ústavní stížností, kterou Ústavní soud rovněž odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. II. ÚS 3023/18 ze dne 13. 11. 2018 a která se týkala dodatečných platebních výměrů, jimiž stěžovateli správce daně doměřil daň z příjmů fyzických osob. Mgr. Ondřej Toul, advokát stěžovatele, pouze upravil stížnost v jednotlivostech tak, aby korespondovala s napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu; ani to se mu zcela nezdařilo a v ústavní stížnosti částečně zůstala argumentace týkající se daně z příjmů. Již tato skutečnost vypovídá o nízkém standardu předložené argumentace.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje stejné námitky, se kterými se již detailně vypořádaly správní soudy. Ústavní soud neplní funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů; jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
9. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je pečlivě a přiléhavě odůvodněn a nepředstavuje projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Jinými slovy, argumentace stěžovatele nedosahuje ústavněprávního standardu, který by umožnil Ústavnímu soudu zasáhnout do činnosti obecných soudů; v tomto smyslu lze plně odkázat na podrobné odůvodnění správních soudů a na výše citované usnesení, ve kterém se Ústavní soud s obsahově stejnými námitkami stěžovatele již vypořádal.
10. Ústavní soud aplikoval ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, ale je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět; v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
11. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu