ECLI:CZ:US:2020:1.US.556.20.1
sp. zn. I. ÚS 556/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti VK Sport Racing s.r.o. se sídlem Praha 4, Kyslíková 1984/4, zastoupené Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019 č. j. 9 Afs 249/2019-44 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2019 č. j. 6 Af 13/2018-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále je "správce daně") rozhodnutími ze dne 19. 1. 2018 č. j. 319237/18/2001-80542-110705, ze dne 19. 1. 2018 č. j. 319996/18/2001-80542-110705 a ze dne 22. 1. 2018 č. j. 356042/18/2001-80542-110705 (dále "zajišťovací příkazy") podle §167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), a podle §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon o DPH"), uložil stěžovatelce složení jistoty na depozitní účet správce daně v celkové výši 965 943 Kč za účelem zajištění úhrady daně z přidané hodnoty, a to za zdaňovací období červen 2017, červenec 2017 a září 2017. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalované") odvolání stěžovatelky proti zajišťovacím příkazům správce daně rozhodnutím ze dne 21. 3. 2018 č. j. 13121/18/5100-41458-710158 zamítlo a rozhodnutí potvrdilo.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, když poukázal na to, že odůvodnění zajišťovacích příkazů a rozhodnutí žalované obsahují konkrétní skutečnosti zakládající důvod pro vydání zajišťovacích příkazů ve smyslu §167 daňového řádu. Při hodnocení vymahatelnosti daně pak správce daně zohlednil, že stěžovatelka měla na účtu zhruba jednu polovinu částky budoucí daně, jakož i řadu dalších okolností, jako je velikost a struktura jejího majetku, platební morálka či míra zadlužení. Vydáním zajišťovacích příkazů nebyl porušen ani princip zdrženlivosti a proporcionality.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V prvé řadě poukázal na to, že žalobní námitky jsou projednatelné pouze v té míře obecnosti či konkrétnosti, v jaké jsou formulovány; zrekapituloval východiska a judikaturu pro přezkoumávání zákonnosti zajišťovacích příkazů podle §167 odst. 1 daňového řádu. Zdůraznil, že v souzené věci byla přiměřená pravděpodobnost toho, že daň bude v budoucnu doměřena, postavena na závěru o účasti stěžovatelky v podvodném řetězci. Daňové orgány a městský soud při hodnocení této podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu nepochybily. Nejvyšší správní soud také zdůraznil, že při přezkumu zákonnosti zajišťovacího příkazu nelze přihlížet k tomu, zda následně došlo k doměření daně či nikoli, případně z jakého důvodu. Zajišťovací příkaz, ve spojení s rozhodnutím o odvolání proti němu, je totiž samostatným rozhodnutím podléhajícím soudnímu přezkumu, při němž je soud podle §75 odst. 1 s. ř. s. vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud dále odmítl tvrzení stěžovatelky, že se městský soud vyjádřil nepřezkoumatelným způsobem k odůvodněnosti obavy, že daň bude v budoucnosti nedobytná, neboť městský soud opodstatněně konstatoval, že správce daně tyto okolnosti naopak výslovně hodnotil a své posouzení doplnil řadou dalších poznatků (zejména o prostředcích stěžovatelky vedených na bankovních účtech). Toto konstatování městského soudu má oporu v rozhodnutích správce daně a žalované, které vedly daňové orgány k závěru o odůvodněnosti obavy o dobytnost daně. Závěr městského soudu je proto správný. Nejvyšší správní soud konečně připomněl, že v důsledku toho, že se daňové orgány majetkovou situací stěžovatelky zabývaly dostatečně hluboce a k vydání zajišťovacích příkazů přistoupily na základě závěru o odůvodněnosti obavy o budoucí uhrazení daně, která se vždy vztahuje k celé její předpokládané výši, dostály požadavkům zákona z hlediska aplikace principů zdrženlivosti a proporcionality
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapitulovala průběh řízení před správními orgány a správními soudy. Opětovně a obdobně jako v žalobě a kasační stížností podrobněji poukázala na to, že se orgány veřejné moci nevypořádaly s jejími námitkami, soudy oprávnění správce daně vydávat zajišťovací příkazy vykládají příliš široce, neřídí se principy zdrženlivosti a proporcionality. Důvodnost domněnky zapojení stěžovatelky v podvodném řetězci soudy dostatečně nerespektovaly, nehodnotily celkový výhled činnosti společnosti do budoucna a nepřihlédly k tomu, že "zajišťovací příkazy postihly veškerá krátkodobá aktiva" stěžovatelky.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry daňových orgánů a správních soudů. Nezbývá však než konstatovat, že tyto orgány vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového a procesního stavu, jenž jim poskytl oporu pro posouzení podstatných otázek a právní závěry na jejich základě přijaté. Ústavní soud poukazuje na argumentaci, v níž tyto orgány a zvláště správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí daňových orgánů, která navíc nenesou - z důvodu nedostatku důvodů - znaky libovůle; ostatně oba správní soudy podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na judikaturu naplnily rozsah požadavků na detailní vysvětlení a odpovědi na stěžovatelkou opakovaně vznášené námitky. Ústavní soud musí proto připomenout věcné odůvodnění v podobě důkladné a podrobné argumentace obou správních soudů (a Nejvyššího správního soudu zvláště) týkající se aplikace přiměřené pravděpodobnosti vyměření daně a principů zdrženlivosti a proporcionality, které Ústavní soud neshledává za nutné na tomto místě znovu opakovat.
Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí řádně a jasně (nikoliv svévolně) odůvodněna, odkazy na judikaturu považuje za přiléhavé. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatelka snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její výtky, jež oba správní soudy přesvědčivě vysvětlily.
Ústavní soud považuje argumentaci dotčených orgánů za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud musí konečně připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu