ECLI:CZ:US:2020:1.US.568.20.1
sp. zn. I. ÚS 568/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem Brno, Heršpická 813/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 7 Tdo 1304/2019-623, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2019 č. j. 4 To 103/2019-540 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 4 T 188/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), kterým byl uznán vinným z účastenství ve formě organizátorství na zvlášť závažném zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a), §173 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že se trestní soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a konkrétními námitkami, přičemž některými se vůbec nezabývaly. Hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně podle něj vybočuje ze zásad formální logiky. Odvolací soud pak měl zkonstruovat takový děj, který nevyplývá z žádného z provedených důkazů, a navíc se nevypořádal s jeho důkazními návrhy. Stěžovatel dále uplatňuje některé konkrétní námitky. V prvé řadě poukazuje na fotografii, která podle něj prokazuje, že se v době činu nacházel na jiném místě, konkrétně v Praze. Její existence a zveřejnění na sociální síti má vylučovat, aby skutkový děj probíhal tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku. Dobu pořízení fotografie podle stěžovatele potvrzují svědci M. a S., jejichž věrohodnost nebyla odvolacím soudem zpochybněna. Právě výpovědi uvedených svědků, jakož i svědka S., měly trestní soudy zcela pominout. Stěžovatel dále rozvádí důvody, kvůli kterým považuje za nedůvěryhodnou usvědčující výpověď svědka K., přičemž především zdůrazňuje, že touto výpovědí usiloval o svoje vlastní mírné potrestání.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom nemůže stěžovateli přisvědčit v názoru, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích těmito námitkami dostatečně nezabývaly, a má naopak za to, že se s nimi dostatečným a racionálním způsobem vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru odkazuje nejprve na napadené usnesení Nejvyššího soudu, v němž bylo přehledně shrnuto, jakým způsobem se nalézací a odvolací soud vypořádaly s obhajobou stěžovatele a s jednotlivými námitkami (srov. č. l. 3-6). Je nutno podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti na tuto argumentaci Nejvyššího soudu v podstatě nijak nereaguje.
V souvislosti s fotografií, jež měla podle stěžovatele dokazovat, že se v den spáchání činu (tj. 20. 11. 2017) nacházel v Praze, a nikoli v Brně, kde byl čin spáchán, Nejvyšší soud připomněl, že soudy nižších stupňů nezpochybňovaly okamžik zveřejnění fotografie, nýbrž dobu jejího pořízení. Ústavní soud se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že zveřejnění fotografie právě dne 20. 11. 2017 nijak nedokazuje, že tato fotografie byla pořízena tento den. Nejvyšší soud dále vyvrátil tvrzení stěžovatele, že nebyla zpochybněna věrohodnost svědků M. a S. - tyto výpovědi byly totiž již soudem prvního stupně hodnoceny jako nevěrohodné (srov. č. l. 11 rozsudku městského soudu). Je tedy zřejmé, že trestní soudy tyto výpovědi nepominuly, stejně jako výpověď svědka S. (srov. č. l. 5 usnesení krajského soudu).
Nejvyšší soud adekvátně reagoval i na argument stěžovatele ohledně jeho telefonické komunikace se svědkem M. ze dne 20. 11. 2017, která měla rovněž potvrzovat, že tento den pobýval v Praze. Nejvyšší soud totiž připomněl, že soudy prvního i druhého stupně vycházely z toho, že ve večerních hodinách tohoto dne se stěžovatel skutečně nacházel v Praze, ovšem až v době po spáchání předmětného zločinu.
Pokud jde o výpověď svědka K., jejíž konzistentnost a věrohodnost stěžovatel zpochybňuje, z rozsudku městského soudu je zřejmé, že si tento soud uvědomoval klíčový význam tohoto důkazu a jeho hodnocení věnoval mimořádnou pozornost (srov. č. l. 9-10). Jestliže stěžovatel rozporuje závěr nalézacího soudu, že tento svědek vypovídal až poté, co byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 28 měsíců, Ústavní soud této námitce nemůže přisvědčit. Městský soud totiž toto konstatování zcela jednoznačně vztahoval k výpovědi, kterou svědek K. učinil při hlavním líčení, neboť právě z této výpovědi soud logicky musel primárně vycházet. Z tohoto důvodu pak Ústavní soud považuje za opodstatněný závěr, že uvedený svědek již neměl žádný relevantní důvod stěžovateli svou výpovědí uškodit, protože jeho vlastní trestní věc již byla skončena, a tudíž v době podání výpovědi v hlavním líčení již mu o nic nešlo. Nalézací soud se neopomněl vypořádat ani s některými nesrovnalostmi ve výpovědi svědka K. a uspokojivě je vysvětlil. To se týká i otázky, zda, resp. kdy stěžovatel svědkovi půjčil částku 80 000 Kč, jejíž vrácení bylo důvodem toho, že svědek v návaznosti na organizátorství uskutečněné stěžovatelem spáchal zvlášť závažný zločin loupeže (k tomu srov. rovněž č. l. 6 usnesení krajského soudu).
Pokud stěžovatel brojí proti závěru trestních soudů, že pouze on znal postup při výběru nájemného (při kterém bylo loupežné přepadení provedeno), Ústavní soud konstatuje, že městský soud tento závěr prezentoval právě v rámci hodnocení výpovědi svědka K. Tento závěr je tedy třeba vnímat v kontextu, v jakém byl učiněn, a interpretovat jej nikoli tak, že žádná jiná osoba než stěžovatel postup při výběru nájemného neznala. Na rozdíl od stěžovatele postup neznal svědek K., který přepadení realizoval, tudíž lze za věrohodnou považovat jeho výpověď, že mu stěžovatel poskytl přesné informace o čase a místě výběru nájemného, tedy o podmínkách vhodných k realizaci loupežného přepadení.
Ústavní soud považuje způsob, jakým trestní soudy hodnotily klíčovou usvědčující výpověď svědka K., za logický a prostý deformace jejího obsahu či jiného projevu svévole. V návaznosti na to pak nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele. Ústavní soud přitom ve shodě s Nejvyšším soudem považuje způsob, jakým odvolací soud odůvodnil neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem, za sice stručný, avšak dostatečný (srov. č. l. 6 usnesení krajského soudu). Z tohoto odůvodnění je totiž zřetelně patrné, že odvolací soud považoval skutkový stav za dostatečně objasněný, což představuje legitimní důvod pro odmítnutí důkazních návrhů (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci trestní soudy zcela logickým způsobem vyvrátily obhajobu stěžovatele a racionálně odůvodnily věrohodnost klíčového usvědčujícího důkazu v podobě výpovědi svědka K. Skutkové a právní závěry trestních soudů se neocitly v žádném, natož pak extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu