ECLI:CZ:US:2020:1.US.581.20.1
sp. zn. I. ÚS 581/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Dagmar Pollakové, zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 998/31, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2018 č. j. 49 Co 90/2017-497 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019 č. j. 27 Cdo 4045/2018-557, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1. 12. 2016 č. j. 14 C 13/2014-389 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §234c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť shledal, že nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že její dovolání nebylo formálně vadné, neboť v něm zcela jasně vyjádřila důvody, když napadla právní posouzení věci odvolacím soudem, který se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Stěžovatelka dále namítá, že žádný ze soudů se správně nevypořádal s otázkou, zda v dané věci vůbec existoval souběh funkcí v době podání výpovědi. Nesouhlasí se závěrem soudů, že nemá na žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru právní zájem. Stěžovatelka tvrdí, že mohla žalovat na neplatnost výpovědi podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), v jehož režimu žádný právní zájem prokazovat nemusí. I pokud by však soudy byly toho názoru, že stěžovatelka právní zájem prokazovat musí, tak namítá, že jej má, neboť byla bezdůvodně odvolána z pozice jednatele a bezdůvodně jí byla dána výpověď z pozice ředitelky; pro výpověď neexistoval žádný zákonný důvod.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v projednávané věci k zásahu důvod neshledal. Stěžovatelka svou stížnost fakticky opírá o nesouhlas se závěrem odvolacího a dovolacího soudu, podle kterého ji nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru, že stěžovatelce nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, resp. že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu na tomto určení.
Z ústavního hlediska nelze mít ani výhrady proti řádně odůvodněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud srozumitelně objasnil důvody, pro které shledal dovolání stěžovatelky nepřípustným. Konstatoval především, že dovoláním zpochybněný závěr odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že žaloba zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru může být úspěšná pouze tehdy, pokud směřuje proti zaměstnavateli, který rozvázal existující pracovní poměr mezi účastníky pracovního poměru. Neplatnost rozvázání pracovního poměru, které učinil někdo jiný než účastník pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nemůže být předmětem sporu podle §72 zákoníku práce. Toto nevylučuje, aby se adresát "výpovědi z pracovního poměru" domáhal u soudu v souladu s ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) určení neplatnosti tohoto právního úkonu; předpokladem úspěšnosti takové žaloby je však naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Dovolací soud se vyjádřil i k dalším námitkám stěžovatelky a Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jeho usnesení.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Jak bylo předesláno, Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti však nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud rovněž připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu