ECLI:CZ:US:2020:1.US.604.20.1
sp. zn. I. ÚS 604/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky EUFI Property Fund a. s., se sídlem v Hostivicích, U Chýně 1130, zastoupené Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3429/2019-383 ze dne 26. 11. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 342/2018-356 ze dne 10. 4. 2019 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 15 C 239/2014-284 ze dne 13. 3. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Liliany Suflidy, podnikající pod obchodní firmou FHU Suflidovo, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalující vedlejší účastnici 229 282,83 EUR s příslušenstvím, nahradit jí náklady řízení 1 174 012 Kč a státu ve výši 24 500 Kč. Žaloba byla podána o náhradu škody, která vedlejší účastnici vznikla tím, že stěžovatelka v rozporu s uzavřenou rámcovou kupní smlouvou přestala odebírat dodávky vajec. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 80 342 Kč. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.
2. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které odůvodňuje zejména tím, že soudy odmítly provést jí navrhovaný důkaz "z libovůle či z obavy před mezinárodním aspektem sporu". Stěžovatelka odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 3067/10 ze dne 2. 3. 2011 (N 32/60 SbNU 391), sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213), v nichž Ústavní soud vytkl obecným soudům nevypořádání neprovedených důkazních návrhů v odůvodnění rozhodnutí. Nadbytečnost a nehospodárnost důkazních návrhů není podle stěžovatelky dostatečné odůvodnění jejich neprovedení; návrh provést důkaz znaleckým posudkem byl relevantní k prokázání výše vzniklé škody, neboť "je zde vysoká pravděpodobnost, že částka tvrzené škody byla vedlejší účastnicí uměle navýšena". Komplikovanost spojená s provedením znaleckého posudku vůči subjektu se sídlem v Polsku nesmí ovlivnit hodnocení důkazního návrhu z pohledu jeho relevance; stěžovatelka byla postupem obecných soudů zbavena možnosti obrany proti potenciálně fiktivním listinným důkazům předloženým vedlejší účastnicí.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnost stojí na jediném argumentu - nedostatečném vypořádání důkazního návrhu stěžovatelky, která odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. V tomto případě však nejde o opomenutý důkaz, neboť nalézací soud důkazní návrh stěžovatelky vypořádal, avšak z jejího pohledu nedostatečným způsobem; Ústavní soud názor stěžovatelky nesdílí.
4. Soud vede dokazování k návrhům účastníků řízení a sám na základě vlastní úvahy rozhoduje, které z nich jsou relevantní pro takové zjištění skutkového stavu, na jehož základě bude možné věc právně posoudit a rozhodnout; není povinen provádět všechny navržené důkazy, je povinen pouze důkazní návrhy vypořádat, jak plyne mimo jiné ze stěžovatelkou odkazované judikatury. Této povinnosti obecné soudy dostály, z pohledu Ústavního soudu přesvědčivým způsobem. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, zahrnující mimo jiné výslechy svědků z Polska; stěží lze proto nalézací soud podezřívat z "obavy před mezinárodním aspektem sporu". Závěr nalézacího soudu, potvrzený s podrobným odůvodněním soudem odvolacím, o nadbytečnosti dalšího důkazního návrhu stěžovatelky za situace, kdy již byl skutkový stav pro určení výše škody dostatečně zjištěný, je legitimní a je projevem jeho nezávislé rozhodovací činnosti, do které Ústavnímu soudu až na krajní excesy nepřísluší zasahovat - napadená rozhodnutí excesivní nejsou. Nesouhlas stěžovatelky a její odlišný náhled porušení jejího práva na soudní ochranu nezpůsobují.
5. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu