ECLI:CZ:US:2020:1.US.615.20.1
sp. zn. I. ÚS 615/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, se sídlem v Plzni, Palackého nám. 740/28, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 113/2019-219 ze dne 30. 10. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, a Marcely Krzyžankové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") č. j. 26 EXE 3715/2015-145 ze dne 28. 11. 2018 byl návrh vedlejší účastnice, fyzické osoby (dále jen jako "povinná"), na zastavení exekuce zamítnut.
2. K odvolání povinné Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že exekuci zastavil, neboť neměla být na základě nezpůsobilého exekučního titulu (absolutně neplatné rozhodčí smlouvy) vůbec nařízena; zároveň krajský soud uložil vedlejší účastnici (dále jen "oprávněná") povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení 16 473,10 Kč a soudnímu exekutorovi (stěžovateli) 7 865 Kč. Podle krajského soudu stěžovateli nemohl vzniknout jím požadovaný nárok na odměnu za provedení exekuce vypočtenou z vymoženého plnění ve výši 49 706,80 Kč. Předmětná exekuce na podkladě rozhodčího nálezu neměla být nařízena, a nelze proto uvažovat o vymoženém plnění ve smyslu zákonných ustanovení o exekuci. Stěžovateli vznikl vůči oprávněné pouze nárok na paušální odměnu za provedení exekuce podle §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (o odměně a náhradách soudního exekutora) ve výši 3 000 Kč, a dále nárok na náhradu hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč podle §13 odst. 1 stejné vyhlášky (obojí navýšené o částku příslušné daně z přidané hodnoty ve výši 21 %).
3. Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení krajského soudu a navrhuje jeho zrušení; namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že krajský soud při výpočtu výše příslušné odměny soudního exekutora opomenul kogentní ustanovení §11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., podle kterého má být příslušná odměna vypočtena podle §6 stejné vyhlášky z výše již vymožené části pohledávky. Chybným postupem tak krajský soud stěžovateli přiznal výrazně nižší odměnu, než která mu náleží. Podle stěžovatele krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení neuvedl, jaké důvody jej vedly k aplikaci §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., čímž bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatele je však zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zjistil, že předmětná stížnost je z podstatné části shodná s ústavní stížností ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 4299/18; stěžovatel brojí proti tzv. nákladové části rozhodnutí. Ústavní soud při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti představující závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319), všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde.
6. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o výši odměny soudního exekutora je dostatečné a jeho interpretace podústavního práva není svévolná či neodůvodněná; stejně tak z usnesení nevyplývá, že se příčí pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jinak vybočuje z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2789/18 ze dne 4. 9. 2018).
7. Závěr krajského soudu, že s ohledem na nezpůsobilost exekučního titulu nelze uvažovat o vymoženém plnění ve smyslu zákonných ustanovení o exekuci, je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soudu, podle které samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám a na oprávněného uvedené riziko nelze přenášet bez jeho zavinění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012). Podobně pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 160/06 ze dne 4. 5. 2006 (N 96/41 SbNU 265), který se týkal náhrady nákladů exekuce v případě, že exekuční titul není vykonatelný, Ústavní soud dospěl k závěru, že ztratil-li výrok o pověření exekutorky oporu (tj. nebyl formálně vykonatelný), jde o situaci, na niž nejblíže dopadá ustanovení (tehdejšího) §11 odst. 3 (ve znění účinném do 31. 3. 2017 §11 odst. 2) vyhlášky 330/2001 Sb., podle kterého je nutné soudnímu exekutorovi, jehož pověření zaniklo, přiznat odměnu ve výši 3 000 Kč.
8. Lze tedy uzavřít, že v nyní projednávaném případě ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu