ECLI:CZ:US:2020:1.US.654.20.1
sp. zn. I. ÚS 654/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., nyní ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegerova 2668/6c, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 14 To 38/2020-20 ze dne 11. února 2020 a Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 Nt 1351/2020-8 ze dne 21. ledna 2020, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "soud prvního stupně") ve vazebním zasedání ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. c) trestního řádu a vazbu nenahradil předběžným opatřením. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "stížnostní soud") zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rekapituluje své trestního stíhání i vzetí do vazby, které od samého počátku (28. 9. 2019) považuje za nedůvodné. Je přesvědčen, že druhé usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo důvodem vzetí do vazby, nebylo skutkově podloženo a soud prvního stupně opomenul použití předběžného opatření. Stěžovatel je přesvědčen, že předložil dostatek nových informací proto, aby mohl být z vazby propuštěn, soud prvního stupně je ale ignoroval a řádně nezkoumal. Odkázal na znalecký posudek na svoji osobu, podle kterého není jeho pobyt na svobodě nebezpečný a k tomu na relevantní judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 32/2014 ze dne 21. 1. 2015). Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že poškozená si do místa jejich společného bydliště nastěhovala nového partnera, není tak možné, aby se tam vrátil, o což ani nemá zájem, a proto neobstojí tvrzení, že hrozí nebezpečí pokračování v trestné činnosti, jejímž znakem je společné soužití. Argumentací stížnostního soudu, že by se stěžovatel mohl dopouštět agresivního jednání nepodřaditelného pod §199 trestního zákoníku, byly nepřípustně rozšířeny vazební důvody. Stěžovatel současně uvedl, že v jeho věci byla podána obžaloba a bylo nařízeno hlavní líčení. Napadenými usneseními byla podle něj porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl Ústavnímu soudu jejich zrušení.
3. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených usnesení, protokolem o vazebním zasedání i se stížností proti usnesení soudu prvního stupně. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno dne 23. května 2019 pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku, jehož se měl dopouštět nejméně od února 2015; dne 27. září 2019 pak bylo proti stěžovateli zahájeno další trestní stíhání pro podezření ze spáchání totožného trestného činu, jehož se měl dopouštět v době od 28. května do 27. září 2019, tedy po zahájení prvního trestního stíhání. Stíhaného jednání se měl stěžovatel dopouštět výhružkami a fyzickým napadením své družky. Zahájení druhého trestního stíhání bylo důvodem vzetí stěžovatele do vazby, neboť od páchání trestné činnosti jej první trestní stíhání neodradilo, stejně jako fakt, že jednání se dopouštěl ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení (trestí příkaz soudu prvního stupně sp. zn. 6 T 43/2019 ze dne 9. 5. 2019, pravomocný od 21. 6. 2019).
4. Úkolem obecných soudů při rozhodování o vazbě je posoudit existenci konkrétních okolnosti pro uvalení či prodloužení vazby a vydat příslušné rozhodnutí; soudy přitom pracují s konkrétními a aktuálními fakty každého jednotlivého případu. Ústavní soud pak posuzuje, zda orgány činné v trestním řízení při rozhodování nepochybily způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech a zda rozhodující orgán veřejné moci disponoval pravomocí a své rozhodnutí odůvodnil hodnověrně a přezkoumatelně.
5. Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva pod ochranou soudní moci; podle čl. 8 Listiny je osobní svoboda zaručena, nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon předvídá (odstavce 1 a 2) a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu (odstavec 5). Rozhodnutí o ponechání (vzetí) do vazby je zatímní a zákonem předvídané opatření, jehož účelem je urychlení vyšetřování, aniž by tím současně bylo rozhodnuto o vině. O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl příslušný soud zákonem předvídaným postupem ve vazebním zasedání (§67, 68, 72 a násl. trestního řádu), aniž by porušil zaručená práva stěžovatele. Obecný soud rovněž (již dříve) posuzoval návrhy stěžovatele na nahrazení vazby jiným zákonem předvídaným nástrojem (§71a, 72, 73 trestního řádu); stěžovateli nebylo upřeno ani právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Napadená rozhodnutí obecné soudy založily na důkladném seznámení s doposud zjištěnými skutečnostmi a jejich rozhodování krátce předcházelo podání obžaloby (11. 2. 2020). Nyní je věc vedena o soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 T 18/2020 a v rámci hlavního líčení, konaného dne 5. března 2020, soud prvního stupně rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by jej obecné soudy svým postupem zkrátily v jeho zaručených právech. V ústavní stížnosti prezentuje svoji nespokojenost s jejich rozhodnutími, která se snaží zvrátit. Ústavní soud nesdílí přesvědčení o aplikovatelnosti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 32/2014; judikované rozhodnutí vycházelo z odlišných skutkových zjištění, a proto na projednávanou věc nedopadá. Jak je z napadených usnesení patrné, soud prvního stupně i stížnostní soud se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu, aby mohly o ponechání stěžovatele ve vazbě, respektive o stížnosti proti takovému výroku, rozhodnout. Obecné soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a napadená usnesení řádně odůvodnily a Ústavní soud v jejich postupu nezjistil tvrzený zásah do základních zaručených práv stěžovatele.
7. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu