ECLI:CZ:US:2020:1.US.8.20.1
sp. zn. I. ÚS 8/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jaroslava Francka, Aleny Danišové a Jaroslava Francka, zastoupených Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019 č. j. 29 ICdo 149/2018-31, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2018 č. j. 14 VSOL 172/2018-13 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2017 č. j. 39 Icm 3508/2017-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu stěžovatelů na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2014, kterou žalovaný insolvenční správce dlužníka Jaroslava Francka, narozeného XX, prodal v kupní smlouvě blíže určený nemovitý majetek dlužníka třetí osobě mimo dražbu. Soud odmítl žalobu pro opožděnost, a to z důvodu, že lhůta pro podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou byl prodán majetek dlužníka insolvenčním správcem mimo dražbu, uplynula dne 1. 10. 2014, když předmětná kupní smlouva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 1. 7. 2014 [§289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon")]. Žaloba však byla soudu podána až dne 26. 7. 2017. Soud uzavřel, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani novela §289 odst. 3 insolvenčního zákona provedená zákonem č. 64/2017 Sb., neboť se stala účinnou až po uplynutí tříměsíční lhůty k podání žaloby; jinak řečeno "novelizované ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona nemůže působit retroaktivně".
Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě potvrdil. Plně se ztotožnil s jeho argumentací, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 908/2003 a dodal, že Čl. II. Přechodná ustanovení bod 1. část věty za středníkem zákona č. 64/2017 Sb. se vztahuje pouze na smlouvy, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu a které byly uzavřeny po 30. 6. 2017; při opačném výkladu by totiž došlo k nepřípustné pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivitě) novelizovaného znění zákona.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů s odkazem na §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Ve vztahu k otázce retroaktivity v prvé řadě připomněl dosavadní judikaturu vlastní (srov. sp. zn. 21 Cdo 2525/99, sen. zn. 29 NSČR 14/2015) a také Ústavního soudu (srov. již uvedený nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96), když zdůraznil, že k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů. Dovolací soud připomněl, že z dikce Čl. II. Přechodná ustanovení bodu 1. části věty za středníkem zákona č. 64/2017 Sb. je zřejmé, že o pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) v souzené věci nejde, ustanovení odpovídá definici nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity). Zasahuje totiž do právních vztahů, vzniklých před účinností zákona č. 64/2017 Sb., činí tak však až ode dne účinnosti tohoto zákona, přičemž účinky úkonů (samotný vznik právních vztahů a nároky z nich vyplývající), které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2017) zůstávají zachovány (a ponechány regulaci dosavadní právní úpravě). V souzené věci to znamená, že stěžovatelé nemohou uspět s argumentací o včasnosti žaloby na základě právní normy (právní skutečnosti) (§289 odst. 3 insolvenčního zákona v novelizovaném znění), kterou zavedl až zákon č. 64/2017 Sb., jenž nabyl účinnosti až po uzavření předmětné kupní smlouvy. Obdobně jako krajský soud poukázal na to, že v opačném případě by aplikace novelizovaného znění §289 odst. 3 insolvenčního zákona na zde projednávanou věc znamenala nepřípustnou pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu).
Stěžovatelé stručně popsali dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci. Následně poukázali především na porušení ústavních práv a dále na to, že novelizací insolvenčního zákona zákonem č. 64/2017 Sb. byla nově od 1. 7. 2017 zakotvena možnost napadnout platnost smlouvy i po uplynutí lhůty tří měsíců, a to za podmínky, že nabyvatel nebyl v dobré víře. Odmítnutí žaloby na neplatnost kupní smlouvy pro její opožděnost je proto podle stěžovatelů nesprávné a zasahuje do jejich práv.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí, vysvětlily svůj postup a přiléhavě poukázaly na známou judikaturu. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou, z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani připomínku stěžovatelů týkající se absence dobré víry nabyvatele. Z odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů dostatečně jasně vyplývá, že závěr plynoucí z ustanovení Čl. II. Přechodná ustanovení bodu 1. části věty za středníkem zákona č. 64/2017 Sb. nemůže vést k tomu, že by stěžovatelé uspěli s argumentací o včasnosti žaloby, neboť stejným zákonem novelizované ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona se za daných podmínek vztahuje pouze na smlouvy, kterými došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu a jež byly uzavřeny (až) po 30. 6. 2017. Opačný výklad by vedl k nepřípustné pravé retroaktivitě. Ústavní soud proto nemá co dodat ani k argumentaci dovolacího soudu a k jeho odkazům na dotčenou judikaturu. Argumentace stěžovatelů obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí.
Ústavní soud ostatně usuzuje, že se mu stěžovatelé snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jejich opakované výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelům opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu v judikatuře.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu