ECLI:CZ:US:2020:1.US.854.19.1
sp. zn. I. ÚS 854/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. M., zastoupené JUDr. Milanem Plíškem, advokátem se sídlem Denisova 585, Jičín, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 30 P 1/2018-160 ze dne 16. 10. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 314/2018-189 ze dne 12. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o kasaci v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu rodičovství a rodiny dle čl. 32 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (dále též "okresní soud") č. j. 30 P 1/2018-68 ze dne 15. 2. 2018 byl nezletilý syn stěžovatelky svěřen do péče otce a stěžovatelce byla uložena povinnost platit výživné. Dle okresního soudu otec poskytl nezletilému stabilní zázemí a péči zvládal. Stěžovatelka naproti tomu v rozhodné době neměla zajištěno potřebné bytové zázemí.
Stěžovatelka nedlouho poté podala u okresního soudu návrh na změnu výchovného prostředí nezletilého, v němž se, mimo jiné, s odkazem na nově opatřené bydlení domáhala svěření nezletilého do své péče. Okresní soud ve věci provedl dokazování, načež napadeným rozsudkem č. j. 30 P 1/2018-160 ze dne 16. 10. 2018 předmětný návrh stěžovatelky zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") následně rozsudkem č. j. 21 Co 314/2018-189 ze dne 12. 12. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a opět žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka se tak obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas se závěrem obecných soudů, že v daném případě nedošlo ke změně poměrů, jež by odůvodňovala přehodnocení dosavadního výchovného režimu u nezletilého. Podle stěžovatelky bylo v řízení naopak prokázáno, že na její straně, oproti stavu na počátku roku 2018, významná změna poměrů nastala, neboť již disponuje stabilním bydlením, zařizuje pro nezletilého lékařskou péči a je schopna v okolí svého bydliště zajistit nezletilému celkově lepší podmínky, pokud jde o jeho vzdělání či vyžití ve volném čase. Stěžovatelka v této souvislosti vyjádřila názor, že obecné soudy vyložily ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nesprávně, neboť soustředily svou pozornost toliko na zjištění, zda je nadále možné, aby nezletilý zůstal v péči otce, aniž by, jak jim ukládá citované ustanovení, zvažovaly i jiné varianty úpravy péče k nezletilému. Ve světle výše uvedených skutečností se přitom stěžovatelce jevilo v zájmu nezletilého jako nejvhodnější řešení, aby byl nezletilý svěřen do její péče, a v případě, že by pro takový postup obecné soudy neshledaly předpoklady, mělo být podle ní ve věci přistoupeno k nařízení střídavé péče. Stěžovatelka upozornila, že sám odvolací soud posledně zmíněné řešení v průběhu řízení navrhoval, a tedy zjevně dospěl k závěru, že na straně účastníků došlo ke změně poměrů, nicméně následně v odůvodnění napadeného rozsudku tento svůj názor opustil, a to aniž by daný postup jakýmkoliv způsobem vysvětlil. Toto dle stěžovatelky činilo napadené rozhodnutí krajského soudu vnitřně rozporným a nepřezkoumatelným. Stěžovatelka dále podotkla, že poukazoval-li krajský soud na nesouhlas otce a v řízení vyjádřenou obavu stěžovatelky z možných komplikací v důsledku vzdálenosti bydlišť rodičů, nejedná se dle jejího přesvědčení o okolnosti, které by ve smyslu judikatury Ústavního soudu, reprezentované nálezy sp. zn. I. ÚS 1554//14 ze dne 30. 12. 2014 a sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010, v tomto konkrétním případě vylučovaly možnost realizace střídavé péče.
Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatelky i obsah listinného materiálu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu tvoří nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, že nebyly splněny podmínky pro změnu výchovných poměrů nezletilého v podobě svěření do péče stěžovatelky, alternativně pak v podobě nařízení střídavé výchovy.
Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že rozhodování v záležitostech výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti se výrazně liší v závislosti na individuálních okolnostech každého případu. Je proto především na obecných soudech, které jsou s účastníky řízení v bezprostředním kontaktu, aby řádně zjistily skutkový stav věci, pečlivě zhodnotily veškeré důkazy a na základě toho posoudily, jaké řešení je v nejlepším zájmu nezletilého, neboť právě toto kritérium musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ústavnímu soudu, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, zásadně nepřísluší do nezávislého rozhodování obecných soudů zasahovat, resp. byl by oprávněn tak učinit pouze tehdy, došlo-li by v řízení před obecnými soudy k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Nic takového ovšem v nyní projednávané věci zjištěno nebylo.
Dle mínění Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněna a je v nich logicky a srozumitelně vyloženo, z jakých důvodů měly obecné soudy za to, že nedošlo ke změně poměrů, jež by měla vést k přehodnocení původního rozhodnutí okresního soudu ohledně výchovného prostředí nezletilého. Oba soudy se přitom důsledně vypořádaly se všemi relevantními skutečnostmi i argumenty vznášenými stěžovatelkou. Z rozsudku krajského soudu v této spojitosti vyplývá, že jmenovaný soud při svém rozhodování upřednostnil stabilitu výchovného prostředí, které se nezletilému dlouhodobě dostává v péči otce, přičemž okolnosti uváděné stěžovatelkou svým významem nebyly podle soudu způsobilé převážit zájem na zachování této stability. Ústavní soud považuje zmíněné závěry za ústavně souladné a konvenující rovněž jeho ustálené judikatuře. K výtkám stěžovatelky pak podotýká, že se jedná o opakovanou polemiku s argumentací obecných soudů, jejímž prostřednictvím je po Ústavním soudu fakticky požadováno, aby přehodnotil náhled obecných soudů na vhodnost výchovného prostředí a na tomto podkladě napadená rozhodnutí zrušil. Takto ovšem Ústavní soud postupovat nemůže, neboť skutečnost, že stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá, a nic jiného, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, Ústavní soud nenalezl.
Neobstojí rovněž námitka stěžovatelky týkající se existence údajných rozporů v odůvodnění rozsudku krajského soudu. Nabídl-li krajský soud v průběhu řízení rodičům nezletilého řešení v podobě střídavé péče, nelze z toho dovozovat, jak nesprávně činí stěžovatelka, že v předmětném případě byla prokázána podstatná změna poměrů, event. že byly naplněny podmínky pro nařízení střídavé péče. Krajský soud se tímto způsobem toliko snažil vést stěžovatelku a otce nezletilého k dohodě, kterýžto postup není podmíněn existencí zákonných předpokladů pro změnu výchovného prostředí. Pokud stěžovatelka v dané souvislosti uvádí, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo v péči obou rodičů, je na místě připomenout, že ani ve smyslu judikatury Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)] pojem "v péči obou rodičů" neznamená paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí, a že žádoucího stavu lze dosáhnout i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, je-li současně odpovídajícím způsobem zajištěn (upraven) styk dítěte s druhým rodičem. Uvedená situace v nyní posuzované věci přitom panuje, neboť dle zjištění obecných soudů otec umožňuje nezletilému nadstandardní kontakt se stěžovatelkou, navíc maximálně přizpůsobený jejím časovým možnostem (dle směn v zaměstnání). Při zvažování střídavé péče bylo dále nezbytné zohlednit nadcházející školní docházku nezletilého a s tím spojené možné komplikace vyvolané vzdáleností bydlišť rodičů. Jestliže by byl nezletilý nucen pravidelně dojíždět do školy na vzdálenost téměř 40 km, pak rozhodně nelze hovořit o stabilitě prostředí. Této skutečnosti si byl krajský soud zjevně vědom; ostatně na ni v průběhu řízení upozorňovala sama stěžovatelka, která za nezměněných okolností začala zastávat odlišný názor až v ústavní stížnosti. Lze tak uzavřít, že ani v tomto ohledu Ústavní soud žádný exces v rozhodování obecných soudů, který by bylo možno označit za protiústavní, nezjistil.
Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu