ECLI:CZ:US:2020:1.US.921.20.1
sp. zn. I. ÚS 921/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. F., zastoupené JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 192/2019-127 ze dne 9. 8. 2019 a Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4296/2019 ze dne 18. 2. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že v řízení vedeném pro vymožení nezastupitelného plnění (povinnosti zdržet se jednání bránících oprávněnému v přístupu k jeho pozemkům) zastavil soudní exekutor řízení o návrhu stěžovatelky ze dne 31. 1. 2019, ve spojení s podáními ze dne 15. 3. 2019 a 12. 4. 2019, na zastavení exekuce, neboť se jedná o obsahové totožný návrh, o kterém již bylo rozhodováno soudním exekutorem i exekučním soudem (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 8. 2018 č. j. 38 EXE 407/2018-142, které nabylo právní moci dne 27. 9. 2018). Městský soud se ztotožnil se závěrem soudního exekutora, podle něhož řízení o opakovaném návrhu stěžovatelky na zastaveni exekuce brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ust. §159a odst. 5 o. s. ř., ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř., neboť o shodném návrhu na zastavení exekuce již bylo pravomocně rozhodnuto a jedná se tak o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí, neboť je přesvědčena, že její návrh na zastavení exekuce ze dne 31. 1. 2019 není totožný s jejím návrhem ze dne 26. 4. 2018. Za rozhodující považuje skutečnost, že oprávněný pozemek, jehož se vymáhaná povinnost týká, pro vstup na svůj pozemek nepotřebuje, neboť ke svému pozemku má volný, pohodlnější a kratší přístup po jiných pozemcích. Výkon exekučního titulu je tedy svévolným a prakticky neodůvodněným výkonem práva. Stěžovatelka dále uvádí, že o jejím odvolání proti rozhodnutí exekutora ze dne 18. 4. 2019 měl rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 6 a nikoliv Městský soud v Praze.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje pouze nesouhlas stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, že její návrh na zastavení exekuce ze dne 31. 1. 2019 není totožný s návrhem ze dne 26. 4. 2018. Ústavnímu soudu však žádnou ústavněprávní argumentaci nepředkládá, ale pouze vyjadřuje přesvědčení, že oprávněný nepotřebuje, aby mu umožnila přístup k jeho pozemkům. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka se zastavení exekučního řízení domáhá opakovaně a její obdobnou ústavní stížnost se shodnou argumentací, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 142/20, Ústavní soud usnesením ze dne 11. 2. 2020 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ničím nepodloženou námitkou stěžovatelky, ve které bez dalšího uvádí, že věc měla být projednána Obvodním soudem pro Prahu 6, se Ústavní soud nezabýval, neboť jeho úkolem není, aby za stěžovatele vyhledával argumentaci k jeho nijak nepodloženým tvrzením.
Ústavní soud uzavírá, že na přijatých závěrech, podle nichž o dalším návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce nelze rozhodnout pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, neshledal z ústavního hlediska žádné nedostatky. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu