ECLI:CZ:US:2020:1.US.95.20.1
sp. zn. I. ÚS 95/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupené Filipem Chytrým, advokátem se sídlem Malátova 633/12, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2861/2018-376 ze dne 15. 10. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 436/2017-339 ze dne 1. 2. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 267/2008-295 ze dne 25. 7. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal po státu náhrady škody, která mu měla být způsobena rozhodnutím o vazbě a nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 2/98, v důsledku čehož mělo dojít ke znehodnocení jím vlastněných akcií společnosti SLATE - B. D. S. O., a. s. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl. Takto rozhodly soudy znovu poté, co jejich předchozí rozhodnutí byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1680/13 ze dne 22. 12. 2015.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, když na rozdíl od nalézacího soudu uzavřel, že stěžovatel nesplnil svoji povinnost tvrzení, pokud jde o příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a znehodnocením akcií. Jeho argumenty uplatněnými v odvolání se naproti tomu nezabýval vůbec. Stěžovatel přitom dle svých slov neměl možnost reagovat na změnu právního názoru, s nímž se seznámil až při doručení rozsudku městského soudu. Stěžovatel má za to, že Ústavní soud v předchozím kasačním rozhodnutí neměl jakoukoli pochybnost o tom, že by byl stěžovatel neunesl své břemeno tvrzení, neboť jinak by byl stěží ústavní stížnosti vyhověl. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že dovolání neotevřel věcnému posouzení, zejména v části týkající se podjatosti soudu prvního stupně pro nevyčerpání žaloby pro zmatečnost. Soud prvního stupně nebyl dle jeho mínění objektivně nestranný proto, že soudkyně, která případ převzala od předchozího soudce v roce 2016, předtím působila na Ministerstvu spravedlnosti, vůči němuž žaloba stěžovatele směřovala. Stěžovatel se rovněž domnívá, že žalovanému neměla být přiznána žádná náhrada nákladů řízení. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve pokládá za nutné zdůraznit, že ve svém rušícím rozhodnutí - nálezu sp. zn. I. ÚS 1680/13 ze dne 22. 12. 2015 (N 219/79 SbNU 517) nijak neposuzoval skutečnost, zda stěžovatel unesl břemeno tvrzení. Důvodem kasace předchozích rozhodnutí soudů ve věci stěžovatele byla pouze skutečnost, že soudy vyřešily otázku příčinné souvislosti neúplně, když ji spojily bez dalšího toliko s postupem likvidátora, aniž vůbec přihlédly k tomu, že stěžovatel svoji tvrzenou majetkovou újmu dovozoval z množiny významných skutečností spojených se svým trestním stíháním. Cituje-li Ústavní soud v bodě 34 dílčí žalobní tvrzení, činí tak proto, aby vyzdvihl, se kterými konkrétními tvrzeními stěžovatele obsaženými v žalobě se soudy opomněly náležitým způsobem vypořádat. Tyto citace však nejsou stvrzením jejich prokázání. Naopak, v bodě 35 dal Ústavní soud výslovně najevo, že soudy byly povinny se zabývat tím, zda byl pokles hodnoty akcií buď následkem trestního stíhání, vazby a zabavení akcií orgány státu, nebo zda mohlo být jejich znehodnocení vyvoláno postupem likvidátora či snad jinou relevantní skutečností. Jinak řečeno, otázka důvodnosti žaloby zůstala nadále otevřená, neboť nebylo provedeno dokazování v Ústavním soudem naznačených směrech.
Soudy se dle názoru Ústavního soudu při novém projednání případu požadavkům nastíněným ve zmíněném nálezu nezpronevěřily. Obvodní soud se zaměřil na možnou příčinnou souvislost mezi trestním stíháním stěžovatele a tvrzeným poklesem ceny akcií, a to zvláště s přihlédnutím k jejich tvrzenému zabavení. V té souvislosti stěžovatele vyzval, aby svá žalobní tvrzení v tomto ohledu doplnil o bližší podrobnosti, což se stěžovateli nezdařilo. Dále nelze přehlédnout, že sám obvodní soud poukázal na to, že příčinnou souvislost mezi trestním stíháním stěžovatele a snížením ceny akcií nelze bez dalšího jednoznačně dovodit mimo jiné i proto, že cena akcií v roce 2007 byla určena v návaznosti na konkurs předmětné obchodní společnosti v souvislosti s jejím předlužením a nevyvíjením činnosti. Nalézací soud tedy nevyloučil možnost příčinné souvislosti mezi trestním stíháním stěžovatele a zmenšením hodnoty akcií, avšak připomněl, že souvisejících faktorů, které na pokles jejich ceny mohly mít reálný vliv, bylo, resp. mohlo být více (mj. ztrátové podnikání a omezená důlní činnost ještě v době před zahájením trestního stíhání aj. - viz str. 3 rozsudku obvodního soudu). Proto také stěžovatele vyzval k doplnění jeho dosavadních tvrzení obecného charakteru. Stěžovatel však, jak uvedl odvolací soud v napadeném rozsudku, nebyl schopen uvést podrobnější informace o tom, o jaké investory či obchodní partnery společnost přišla, jaké obchody měly být zmařeny atd. Uzavřel-li městský soud, že v tvrzeních stěžovatele zcela absentovala jakákoli konkrétní zmínka o reálných dopadech jeho trestního stíhání, a na tom základě zamítavý rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil, nepostupoval nepředvídatelně, jelikož již nalézací soud své rozhodnutí na neunesení břemene tvrzení založil.
Ani výhrady vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu nejsou dle Ústavního soudu přiléhavé. Je zřejmé, že v otázce posouzení břemene tvrzení se soudy nižších stupňů od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlily. Dovolací soud nepochybil ani tehdy, jestliže se odmítl zabývat nestranností soudkyně soudu prvního stupně. Jde o vadu řízení, k níž lze přihlédnout jen tehdy, shledá-li Nejvyšší soud dovolání přípustným (otevře-li je věcnému přezkumu), což není případ stěžovatele. S námitkou podjatosti se soudy nižších stupňů vypořádaly již dříve. Pouhá skutečnost, že soudkyně obvodního soudu rozhodující v prvním stupni dříve dva roky pracovala na Ministerstvu spravedlnosti, proti němuž nyní žaloba směřuje, nemůže bez dalšího zpochybnit její nestrannost. Stěžovatel totiž předjímá, že soudce, který dříve pracoval u jiné organizační složky státu, jí bude nutně stranit. V hypotetické rovině to samozřejmě není možno vyloučit, nelze ovšem současně přehlédnout, že na osobu, která se stala soudcem, složila předepsaný slib, je třeba spíše hledět jako na zralou nezávislého rozhodování, která skýtá záruky nestrannosti, tedy která je schopna se při výkonu funkce soudce odpoutat nejen od své pracovní minulosti, ale dokonce i současnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/19 ze dne 9. 4. 2019, v němž Ústavní soud řešil otázku nestrannosti členů odvolacího senátu krajského soudu, u něhož působil soudce na trestním úseku, který byl účastníkem řízení v opatrovnické věci, o jehož odvolání tento senát rozhodoval).
Námitky stran nákladů řízení ponechal Ústavní soud pro jejich zjevnou bagatelní výši bez bližší odezvy.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu na přednostní projednání věci přitom vyhověl via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu