ECLI:CZ:US:2020:1.US.988.20.1
sp. zn. I. ÚS 988/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele a) Michala Martina a stěžovatelky b) Heleny Vondráčkové, zastoupení Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem, Západní 449, Chýně, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 8. 2018, č. j. 6 C 101/2016-396 a ze dne 9. 11. 2018, č. j. 6 C 101/2016-443 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 Co 103/2019-598, 21 Co 104/2019-598, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 4. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 Co 103/2019-598, 21 Co 104/2019-598 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 8. 2018, č. j. 6 C 101/2016-396, a rozsudek ze dne 9. 11. 2018, č. j. 6 C 101/2016-443 a žalovanému byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Oba stěžovatelé napadají výrok XXXVI. rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 8. 2018, č. j. 6 C 101/2016-396, přičemž v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 Co 103/2019-598, 21 Co 104/2019-598, napadá stěžovatel a) výrok IV. a stěžovatelka b) výrok V.
Stěžovatelé namítají, že v obou případech soudy počítaly odměnu advokáta jako jeden jediný nárok, přičemž však úspěšnost ve věci byla počítána poměrem mezi jednotlivými nároky, u nichž stěžovatelé uspěli a nároky, u nichž byli neúspěšní. U obou stěžovatelů dospěl soud prvního stupně k závěru, že tito uplatnili celkem 54 nároků každý, kdy poměrem úspěch/neúspěch soud vypočetl, že stěžovatelům náleží 30% nákladů řízení, včetně právního zastoupení.
Pokud obecné soudy počítaly poměr jednotlivých nároků, pak rovněž měla být takto počítána odměna za právní zastoupení. Tedy pokud v daném případě bylo uplatněno každým ze stěžovatelů 53 nároků bez náhrady nemajetkové újmy, pak každý jeden z nich představuje 35.000 Kč, a jeden nárok s náhradou nemajetkové újmy částku 50.000 Kč. Celkem tedy je částka představující uplatněný nárok ve výši 1.905.000 Kč. Z toho pak je odměna za jeden úkon právní služby 15.940 Kč. Za použití ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu pak tato odměna činí částku 12.752 Kč. A nikoliv 2.480 Kč, jak je uvedeno v obou napadených rozhodnutích.
V daném případě tak měla částka náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně činit u stěžovatele a) částku celkem 100.511 Kč a u stěžovatelky b) částku celkem 99.611 Kč. Ve skutečnosti byla částka nákladů řízení před soudem prvního stupně vypočtena u obou stěžovatelů na 36.316 Kč. V rámci odvolacího řízení měla pak být stěžovateli a) přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 29.060 Kč a stěžovatelce b) 28.009 Kč. Ve skutečnosti však byla částka nákladů řízení před odvolacím soudem vypočtena u stěžovatele a) ve výši 5.940 Kč a u stěžovatelky b) ve výši 4.890 Kč.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Princip minimalizace zásahů je tím patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18 a další, vše dostupné z http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, například tehdy, když soud náhradu nákladů bezdůvodně nepřizná vůbec.
V nyní pojednávané věci Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy otázkou nákladů řízení zabývaly, přičemž rozvedly, jakým způsobem dospěly k závěru o výši nákladů obou stěžovatelů. Skutečnost, že se stěžovatelé s postupem obecných soudů při výpočtu náhrady nákladů neztotožnili, sama o sobě jejich rozhodnutí protiústavními nečiní. Dle Ústavního soudu posuzovanou situaci není možné označit za případ extrémní nespravedlnosti dosahující intenzity způsobilé porušit ústavně garantovaná základní lidská práva a svobody, která teprve by mohla iniciovat přezkumnou pravomoc zdejšího soudu.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu